2.Kapitola - Zápis první
No, takže jelikož nejsem moc výmluvný a nerad se někomu chlubím svými podivnými historkami ze života, dlouho jsem přemýšlel nad tímto rozhodnutím. Nakonec mě však poslední události mého života donutily a já se beztak potřebuji někomu svěřit. Proto jsem si začal psát tento deník. Budu v něm popisovat své vzpomínky. Své takzvané Memories.....Nemohu jinak. Poslední dva roky mi převrátily život úplně naruby.
Tak abych se vyhnul zbytečnému tlachání, začnu se svým popisem. Jmenuji se Jason. Teda, moje celé jméno je Jason Edward Williams a ano, pocházím z tak známé, zazobané a ušlechtilé rodiny Williamsů. Je mi devatencát let ale věřte, že na mém věku vůbec nezáleží. Teď už ne.
Pocházím z Anglie, přesněji řečeno z Londýna. Bydlel jsem tam od narození se svou bohatou, snobskou máti, která celý svůj život nehla ani prstem a uznávala jen aristokratický způsob života. To znamená nudné čaje o páté, luxusní palác (pro dva až moc velký, ale pro tucet párů služebnictva velký tak akorát), setkání s Anglickou královnou Alžbětou II., nejlepší střední škola v Londýně. Takhle bych mohl pokračovat dál o svém nudném životě, který jsem vedl, než jsem se stal..... než se mi přihodila jedna událost. Ale o tom raději až potom.
Tenhle zápis věnuji jen sám sobě. Možná si teď říkáte, že jsem trošku sobec, ale nedivte se. Když už rok žijete s partičkou sobců, není lehké neokoukat od nich jejich manýry.
No, ale abych se vrátil k máti.... Moje matka není zlá. Jen prostě musí být pokaždé po jejím. Docela se ani tátovi nedivím, že nás opustil ještě předtím, než jsem mohl vůbec spatřit světlo světa. Moje máma je prostě hrdá. Má ráda svůj stereotypní život, a v podstatě se snažila, abych se měl dobře. Do mých sedmnácti let mi řídila život. Mohl jsem všechno, ale v podstatě jsem nemohl nic. Měl jsem všechno na co jsem si vzpomněl, dokonce i vítězství v šachovém turnaji, které máti bezohledně podplácela. Jenom proto, abych vyhrál a nepošpinil tak vzácné jméno rodiny. Měl jsem i kamarády, kteří se mnou zůstávali jenom díky mému ušlechtilému původu. A samozřejmě nezapomenu na ty zástupy dívek, co se okolo mě v jednom kuse točili. Vsadím se, že teď si určitě říkáte, jaký jsem nevděčný a nepovedený synáček. Možná máte pravdu. Jenže tenhle život.... tenhle život mě v podstatě den od dne ubíjel. Srážel na kolena a ten, který to nezažije to asi nikdy nepochopí. Neměl jsem prostě žádný cíl, žádný sen......žádný smysl života. A to je ten nejhorší osud, jaký vás může v životě potkat. Všechno jsem měl naservírované pod nosem, proto jsem se ani nemusel nikdy o nic snažit. Nejraději bych to všechno bohatství a přepich vyměnil za normální, mládenecký život.
Ale k věci.....
Stalo se to před dvěma lety. Jak říkám, bylo mi ještě sedmnáct a o pravém životě jsem věděl houby. Odcházel jsem zrovna ze školy. No tak né no.... Prostě jsem jen tak bezcílně bloumal Londýnskými, vydlážděnými uličkami. Toulal jsem se a přemýšlel o svém bezceném životě. Pamatuju si to moc dobře. Tu ničivou tíhu na srdci....... Nevím jak, ale nějak jsem tehdy zapomněl na čas, a než jsem si to uvědomil, Londýn zahalila noční obloha. Byl úplněk, ale přes podzimní šedivou oblohu stejně nebylo vidět na krok. A nebýt pouličních lamp osvicujíc v jednom kuse noční velkoměsto, asi bych se ztratil.
Bohužel to je všechno, co si z toho dne pamatuji. Probudil jsem se až v nemocnici s velkou bolestí na hrudi. Začal jsem se rozhlížet po bíle natřeném, nemocničním pokoji. To prudké světlo ze stropního osvětlení mi hodně vadilo, nepopírám. Nevím proč, ale bolely mě z něj oči. Moje matka seděla na křesle vedle mé postele a spala. Měla kruhy pod očima a byla bledá. Skoro splívala s bílou zdí za ní.
Jen jsem nehnutě ležel a díval se do stropu. Měl jsem v hlavě zmatek. A to pořádný. Ani mě nezajímalo, co se se mnou stalo, nebo proč ležím v nemocnici. Musel jsem myslet na dvě černé temnotou zahalené oči, které se mi neustále vracely od hlavy. To bylo jediné co mě v tu chvíli zajímalo a nedalo mi spát. Jakobych si na něco měl vzpomenout, ale nemohl jsem. Nešlo to. Jen ty oči, které byly tak...tak jiné, tak zvláštní a i když byly temné, něco v nich vyzařovalo teplo.
Od doktorů jsem nakonec zjistil, že mě našli v jedné Londýnské zapomenuté uličce, pobodaného jedním zločincem, který z neznámích důvodů zemřel ve stejný den, kdy mě napadl. Našli ho kousek ode mě. Bez jediné kapičky krve v těle. Popravdě mi tohle bylo ukradené. Tehdy jsem samozřejmě na žádné nadpřirozené bytosti nevěřil. A to byla nejspíš chyba.
Od jedné sestřičky jsem se taky dozvěděl, že jsem ztratil polovinu své krve a že prý bych měl být už dávno mrtví. Ten chlap si uměl vybrat místo, kam bodnout nožem, protože mě bodnul do srdce a dvakrát do jedné z mých plic. Říkala, že je zázrak, že jsem vůbec naživu.
Samozřejmě se ke mě taky hned doneslo, že moje matka pronajala celé horní patro nemocnice jen a jen pro mě. Musel jsem se tehdy ušklíbnout. Ona si snad nikdy nedá pokoj........
Ovšem od té doby se něco změnilo. A já si začal uvědomovat, že je něco jinak......
Komentáře
Přehled komentářů
Tohle je skvělé. Miluju povídky o upírech. Tak doufam, že ji někdy dopíšeš. Budu se těšit...
...
(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 14. 6. 2010 21:08)no a dál????:D:D:Dnějak se ti zatoulalo pokračování ne:D:Dtahle povídka mě v táhla do děje už tenkrát a ted ještě víc;-)tak doufám, že brzy bude pokráčko:Dupíří tématiku mám strašně ráda:D:D
Nadšená
(Nade, 23. 1. 2010 7:40)že jsi zpět. A tenhle příběh mě zaujal už tenkrát a doufám, že budeš přidávat díly v kratších intervalech než doteď. XD
O_o
(Gaara z púšte, 3. 1. 2010 13:47)ehm teraz neviem...nejako som sa stratil :-D...ale ja sa nájdem :-D...a popravde povedané,nie je to náhodou niekoho charakteristika? :-D...mi to pripadalo akoby si opisovala osobu,ktorú dobre poznáš Riuu? :-D
Mersi
(Ebika, 3. 1. 2010 13:20)
*mne si rukama*Jééé já se na to tááák těšila moc děkuju , že si to opět začala psát super tohle stálo za to čekání nádhera tohle byl jen takový úvod , že?Až se tam něco stane tak já bdu u toho ha hááá*svítí jí očka*Tohle je prostě dokonalý nápad a senzačně napsané moc se těším napokráčko:-DTak šup sem s ním
PS:Oznámení pro sostatní:Pište komentíkýýýý!!!!!Nebudete litováááát a kdo ho nenapíše a má u mě černej puntík....tak to jsem vám to nanadala*vyprskne*Vydíte?Už teď mi z toho hrabe a Riuu si ty komentíky zaslouží abyste věděly
...
(terkic, 3. 1. 2010 13:15)sem ti vážně vděčná, že v týhle kapitolovce pokračuješ, páč mě hned na začátku vtáhla a já nutně potřebovala její pokračování:)
Skvělé...
(Hatachi, 6. 3. 2016 19:54)