Memories- 1. Při úplňku
Londýn. Světová metropole. Jedno z nejúchvatnějších měst a míst na světě. V noci žije bujarým životem, ve dne zase konzervativními zvyky, kterých se drží každý správně vychovaný Angličan. Pyšní se svými nádhernými památkami, díky kterým je jedno z nejnavštěvovanějších měst světa. Každý člověk by řekl, že je to perfektní a klidné místo. Pro klidný a pokorný život jako stvořené. Jenže i Londýn má svou temnou historii a stinou stránku…….
Stalo se to tehdy, když nad Londýn a celou Anglii zavítaly černé mraky, které přinášely jen nekonečně dlouhý, studený a vytrvalý déšť. Tato období dešťů nejsou v Anglii nic zvláštního. Ani to a ani chmurné, zamračené počasí, které se hodí tak akorát na pohřeb milované osoby nejsou v této zemi ojedinělé. Obyvatelé jsou zvyklí na to, že když si chtějí vyjít na normální, podvečerní procházku, deštník je jedna z věci, bez které by nevytáhly paty ze svých Viktoriánských domů. Síla zvyku je prostě velká a tito lidé, kteří nemají ani ponětí, co se v zapomenutých uličkách jejich rodného města děje za zvláštnosti, už jsou na svůj poklidný a bezstarostný život zvyklí.
Jen těžko by dokázali věřit všem těm záhadám, které Londýn a jeho temnou historii obklopuje. Všechny ty legendy o upírech, kteří sají krev, jim připadají hloupé a dětinské. Jenže pravda je někdy jiná, než se na první pohled zdá. A co se jiným může zdát jako obyčejná nesmyslná historka, určená k zastrašení nezbedných dítek, druhému může připadat jako docela čistá pravda a svůj strach a obavy z pravdy zastírá ubohým vysvětlením o nepravdivých a nesmyslných legendách. V Anglii je to tak pořád. Lidé tu dbají na svá pravidla, mají rádi svůj život a řád. Neznají slovo hrdinství, chtějí si zachovat svůj laciný život. Proto nikdo z nich nepátrá. Nepátrá, proč se najednou ze zločinců, kteří by měli být právem zavřeni ve vězení, stávají bledé mrtvoly s dvěma obtisky kusadel na krku……
Už je to půl roku, co se tyto zvláštní události dějí. Nebezpeční zločinci, drogový dealeři, lupiči, kteří mají na svém kontě alespoň jeden lidský život, hledaní interpolem, jsou ráno nalezeni v zapomenutých ulicích. Jsou nalezeni mrtví. Ve tváři zděšení a strach, bledá kůže a pokožka na těle, skoro průhledná. V těle ani kapička krve……
Všichni to dávají za vinu neznámému viru, který zabíjí jen pochybné existence, ale snad každý….. každý, který má alespoň trochu rozumu ví, že za tím bude něco víc. Nikdo o tom nemluví. Nechce.
Tehdy byl nádherný, podzimní večer. Na město se snášel soumrak, zlatavé Slunce zapadalo za obzor.
I když je docela chladno, což je tady v Londýně naprosto normální -neprší. Za chvíli se modrá obloha změní na tmavě modrou někdy až černou barvu plnou zářících teček všelijaké velikosti. Zářící Slunce vystřídá ještě úchvatnější Měsíc a dnes je zrovna ten den, kdy se na obloze objevuje celý. V úplňku.
Měsíční zář, ozařuje dlážděné, kamenné a taky prázdné uličky, které jsou nasáklé historií. Petrolejové lampy, rozmístěné podél těch starých ulic svítí opozdilcům, kteří se vracejí domů, na cestu. Jeden takový opozdilec - docela mladý chlapec - jde po jedné takové ulici. Tma ho obklopuje ze všech světových stran. On ale nikam nespěchá. Proč by taky měl? Vždyť je mu teprve 17 let a starosti, to slovo je pro něj zatím neznámé. Nemá strach. Je jedním z těch, kteří na pověry, upíry nebo jiné, nadpřirozené bytosti nevěří. Připadají mu dětinské.
V té tmě není skoro nic vidět. A bohužel ani tento mladík si v tom šeru nevšímá osoby, která ho z povzdálí, z jednoho zatemnělého stínu, sleduje. Sledují a pozorují ho temně černé, pronikavé oči, které každého odzbrojí a naženou mu strach. Ten chlad v nich vyvolá v každém člověku, jeho nejsmutnější a nejtemnější vzpomínky ze svého života, na které by nejraději zapomněl. Avšak i tyto oči dokáží zaujmout.
Pokaždé, když se Jason-tak se jmenuje ten mladík- vrací v tuhle noční dobu, každý den stejným směrem a ulicí domů, ho ty oči pozorují. On si ale ničeho nevšímá. A i kdyby si toho všimnul, je mu to jedno. Jeho život nestojí za nic. Už ho nudí každodenní nudné hodiny na snobské střední škole. Už ho unavuje každodenní rutina, která vždy končí stejně. Uniformy, rozmazlení teenageři, kteří si neváží toho, co mají, jeho bohatá matka, nudné čaje o páté, toho všeho má po krk. Už ho to prostě nebaví. Má toho dost. Má dost toho unuděného, snobského života řádného Anglického premianta. Chtěl by něco zažít. Chtěl by žít, a né jen přežívat. Ruce má zabořené v kapsách svých černých kalhot a jeho myšlenky se točí jen okolo beznaděje a úzkosti, které tak dlouho cítí. Jde sám, nikde ani živáčka. Lidé jsou v těchto pozdních hodinách zalezlí ve svých útulných domech a to, co se děje venku, je nezajímá.
Osoba, která Jasona s velkým zájmem sleduje, se hne všude tam, kam Jason jde. Je jím docela posedlí. Neví, čím ho ten mladík tak zaujal, jen ho musí každý den vidět. Snad jeho krásná a jemná tvář, vyřazující a podtrhující jeho nevinnost ho tak nadchla. Vypadá jako anděl.
Dnes je to přesně měsíc, od doby, kdy ho poprvé zahlédl. Šel jednou z těch temných uliček, zrovna když si vybíral svou další oběť. Potom ho zahlédl. Vypadal zoufale. Jeho hlava pokrytá zářivými, blonďatými vlasy, byla chmurně sklopená. Jeho modré oči, barvy jasné, blankytně modré oblohy, byly pokryté smutkem a zoufalstvím. Tak rád, by je viděl veselé a šťastné, ale od té doby, co se ho rozhodl pozorovat, v nich neviděl ani kapičku štěstí. Pokaždé jsou ty modré oči překryté vrstvou zoufalého volání o pomoc.
, Je tak krásný,‘pomyslí si dotyčná osoba v roli pozorovatele. Toho musí mít. Klidně i násilím.
Dnes je úplněk. Tento muž, neznámého původu ví, že když je měsíc v této fázi, přestává se ovládat. Jeho pudy lovce se projevují na celé čáře. Dnes se rozhodl, si toho kluka vzít. Nechce mu ublížit. Ten mladík ho zaujal. Ale ani tohle na jeho rozhodnutí nic nemění. Vezme si ho, tolik po něm touží. Ale jak jen ho nalákat někam, kde by je nikdo neviděl? V zápětí ho přeci jen něco napadlo. Může využít svoji schopnost proměny..…
Jason byl stále zabrán do svých černých a chmurných myšlenek. Jen od oka vnímal, kam a kudy to vlastně jde. Hlavu měl sklopenou a až zvuk vrčení nějakého zvířete, které se před ním z nenadání ozvalo, ho donutilo zvednout hlavu.
To co před s sebou uviděl, ho donutilo se zastavit. Teď právě stanul tváří v tvář své noční můře. V jeho očích se zalesklo zděšení a strach. Několik metrů od něj se totiž z čista jasna objevil velký, bílí vlk. Vlk, který se na něj díval a pozoroval ho, jako svou kořist. Propaloval ho svýma žlutýma očima, ale nepohnul se. Jen tam stál a dál k smrti vyděšeného Jasona propaloval svým uhrančivým pohledem.
,Vlk? Co to má znamenat? Kde se tady vzal?‘ ptal se Jason sám sebe. Nechápal, kde se to divoké zvíře vzalo a tak najednou objevilo v centru Londýna, ale rozhodně to nechtěl nijak zkoumat. V jeho blízkosti nebylo ani živáčka, nikdo kdo mi mohl pomoci. Pomaličku a opatrně začal dělat krůčky zpátky. Ani nedoufal, že by se z téhle hrůzné situace mohl dostat živý nebo alespoň v celku. Už se viděl na hřbitově, jak mu jeho matka spravuje bohatý pohřeb.
,,Hodný vlk, hodný,‘‘snažil se uchlácholit zvíře, ale spíš to vypadalo, že tím uklidňuje sám sebe. Byl k smrti vyděšený, ruce a nohy se mu klepaly strachem.
,Tohle je moje smrt,‘ říká si v duchu a už počítá andělíčky. Pomalu ale jistě se od zvířete, které teď sedí a netrpělivě si nervózního Jasona prohlíží, vzdaluje. Nevypadá na to, že by chtěl útočit, což Jasona alespoň částečně uklidňuje.
Když je asi tak deset metrů od toho nebezpečného, ale nádherného vlka, rozhodne se pro zběsilý útěk. Přeci jen mu to zvíře dalo šanci a on se ji okamžitě rozhodl chopit.
Na podpatku se otočil, zády ke zvířeti a tak rychle jako vystřelená kulka z pistole se vydal na útěk. Běžel, jak jen mu nohy stačili, ani nevěděl kam. Hlavně že bude daleko od nebezpečí, které to zvíře představovalo. Na tomhle jediném mu teď záleželo.
Kdyby jen věděl, že tohle všechno je jen hloupá past, na kterou naletěl i s navijákem.
Zastavil se, až když nemohl popadnout dech a jeho nohy ho doslova pálily. Zastavil se v jedné temné a slepé uličce, která nevedla nikam. Tam ho ty jeho rychlé nohy zavedli.
,,Co to mělo znamenat? Kde se tady vzal vlk?‘‘mumlal si pro sebe zadýchaně Jason a stále nemohl věřit tomu, čemu před chvílí musel čelit. Že mohl být mrtví, roztrhám velkými a ostrými tesáky velkého vlka. Byl trochu v šoku, ale přeci jen není žádná padavka a tak se po chvíli statečně oklepal.
Když si všimnul, kde se to právě nachází, že zaběhl přímo do slepé uličky, která končila jen opuštěnou, zděnou zdí popsanou různými grafity a čmáranicemi, zasténal. Domů to bude mít určitě ještě dál, než to měl na začátku své cesty.
S hlubokým povzdychnutím se otočil zády od velké kamenné stěny, v tvrzení, že odsud rychle vypadne. Třeba by se ten vlk mohl vrátit a vystopovat ho po pachu. Byla jediná cesta odtud a tou se také vydal rychlými a ráznými kroky.
Zrovna byl v půlce, když ho něco donutilo zastavit se. V dáli, ve velkém stínu, který se nesl celou menší uličkou, Jason zahlédl nějakou vysokou postavu, která se k němu pomalu ale jistě přibližovala. Instinktivně udělal dva kroky zpět.
Se zatajeným dechem pozoroval, jak se k němu neznámí pomalu blíží. Studený pot mu stékal z čela, jeho ruce se začali znovu chvět. Nakonec to přeci jen nevydržel a musel se zeptat. Neměl odvahu vyjít vstříc tomu muži, jak z jeho velice vymakané a vysoké postavy usoudil.
,,Kdo, kdo jste?‘‘ptal se s vyschlým hrdlem. Snažil se udržet si svou vzdorovitost a hrdost, která naznačovala, že není žádná padavka, kterou by mohl kdokoliv okrást.
,,Nemusíš se mě bát,‘‘ozvalo se částečně výsměšně ze stínu. Jasona zamrazilo v zádech. Ten hluboký a podmanivý hlas byl náznakem, že ta osoba má opravdu velký charakter a charisma, které vzbuzuje respekt.
Ten muž se stále přibližoval čím dál víc. Jason byl tak nucen víc a víc ustupovat. Do tváře tomu neznámému vidět nebylo. V zapomenuté ulici nebylo vidět na krok.
Až když se muž přiblížil k jednomu měsícem ozářenému místu, Jason mohl spatřit jeho tvář. Jeho černé oči, z kterých se, jak byly ty oči nádherné, Jason zachvěl, byli plné chladu ale i něčeho, co v něm vyvolávalo pocity vzrušení a napětí. Jeho bledá tvář, bez sebemenší nedokonalosti byla kamenná, nicneříkající a rázná. Žádný pocit by v ní nikdo nevyčetl. Jeho ostré rysy, nos a trochu vystouplá brada jen podtrhovali jeho dokonalost. Nejvíc ale Jasona uchvátili jeho vlasy. Byly dlouhé - dosahovaly mu až pod lopatky, černé a v záři měsíčního svitu se leskly jako drahokam.
Ten muž byl krásný. Nevypadal na žádného zlodějíčka nebo pouličního kapsáře. To Jason usoudil podle jeho oblečení. Byl celý v černém a rozhodně bylo vidět, že o peníze nemá v žádném případě nouzi. Černá košile s bílými proužky obepínala jeho vypracovaný trup a stejně tak černé, upnuté kalhoty s kovovým páskem zvýrazňovali jeho štíhlý pas. Na krku měl velký kovový řetěz s přívěškem velkého stříbrného růžence, obtočeným hadem. Zvláštní to přívěšek. Ten muž byl zvláštní. Vypadal jako nějaký cizinec. A byl velice krásný. Pomyslel si Jason, potom se ale vrátil zpět do děsivé reality.
,,Co po mě chcete?‘‘ptal se a strach z jeho hlasu se mu nepodařilo zakrýt. Ustoupil od muže ještě dva kroky vzad.
Dál už couvat nemohl. Narazil totiž do té zdi, která dělala tuhle ulici slepou.
Neznámí muž se lehce usmál.
,,Neboj se, nechci ti ublížit,‘‘řekl s velkou touhou v hlase. Ani se ji nesnažil nijak zakrýt. Toho chlapce chtěl.
Znovu se na vyjeveného Jasona usmál, přiblížil se k němu a přišpendlil ho ke stěně svým vlastním tělem tak, že se chudák blonďatý chlapec nemohl ani hnout. Jen vyděšeně zíral na toho černovlasého muže, který vypadal jako nějaký démon, byl u něj tak blízko a snažil se přijít na to, co to dělá a co se nejspíš chystá udělat. Ruce se mu třásly strachem a zděšením.
,,Cože? Nechte mě být,‘‘vykoktal se zoufale. Ten muž mu naháněl velký strach. Byl tak nádherný, ale přitom tak záhadný a temný. Do očí se mu nahrnuly slzy. Tak nějak vycítil, že tomuhle muži se neubrání.
,,Ts, ts, ts, ale no tak,‘‘neznámí ho jemně pohladil po tváři. Už tak dlouho po tomhle chlapci touží. Sám neví proč, ale ta touha po něm ho den ode dne ubíjí. Je tak nevinný a čistý.
,,Jsi tak nádherný,‘‘palcem mu přejel po růžových a dokonale vykrojených rtech, ze kterých by si chtěl ukradnout nespočet polibků.
Jason vytřeštil oči, oklepal se a začal s sebou šít v pokusu toho černovlasého muže od sebe odtrhnout. Marně. Ten neznámí stál jako skála a na jeho chabé pokusy se mu vysmál do obličeje. Chytil mu obě zmítající se ruce a přirazil mu je tvrdě ke zdi nad jeho hlavu. Jason zasyčel bolestí, jak byla ta rána silná. Víc ho ale překvapilo, jakou má ten muž sílu. Teď byl na sto procent přesvědčen, že tohle je jeho konec.
,,Nechte mě být. Vy jeden úchyle,‘‘ Jasona strach rázem opustil a nahradilo ho zoufalství. Nevěděl, co by teď měl dělat, tak se pokusil alespoň o nějakou obranu. I když jen ve formě slov.
Neznámí se na to jen znovu usmál.
,,Co ode mě chcete? ‚‘‘ptal se znovu Jason a zoufalství z jeho hlasu přímo vyřazovali. Znovu se zkoušel bránit, ale při tak velké síle toho muže neměl žádnou šanci na osvobození. Jeho pokusy byly pokaždé zmařeny a zneškodněny. Nakonec to Jason vzdal úplně. Na devadesát procent ho teďka čeká smrt. Těch zbylých deset procent něco mnohem horšího.
Muž se jen arogantně usmíval. Jeho otázky ignoroval.
,,Výborně, tak jsi se přestal bránit?‘‘ptal se posměšně černovlasý muž a odhrnul Jasonovy jeho blonďaté a neposedné vlasy, které mu spadly do čela.
Jason vzdorovitě mlčel. Čekal, co bude dál. Už se viděl jako mrtvola. Někde zahrabán v odpadcích nebo v nějaké škarpě.
,Pěkná to smrt,‘ pomyslel si ironicky. Když si představoval, že by chtěl něco zažít, rozhodně neměl na mysli tohle. Ten muž byl sice nádherný, a Jason si nemohl pomoc, přitahoval ho něčím. Ale že by byl právě jeho ruku zabit, to v žádném případě nečekal. Svoji smrt si představoval úplně jinak. Třeba by umřel na infarkt, zajelo by ho auto nebo při nejmenším ve spánku. To, že bude obětí nějakého vraha ani v nejmenším nečekal.
,,Řekni, jak se jmenuješ?‘‘neznámí se sklonil k jeho uchu a potom do něj jemně foukl. Jasonovi se rozbušilo srdce a marně se snažil zastavit mravenčení, které se mu rozlilo po celém těle. Na sucho polknul.
,,Jason,‘‘odpověděl potichu a chraplavě. Kdyby mohl, vzal by nohy na ramena. Nebo ne?
,,Neboj se mě, nechci ti ublížit,‘‘řekl muž chlácholivě a znovu a jemně pohladil po tváři.
,,Slibuju, že se ti to bude líbit,‘‘ zašeptá mu těsně u ucha a jemně skousne ušní lalůček. Jason na to vytřeští svoje modré oči do kořán. Takže on…on ho chce…
,,COŽE?‘‘vykřikne zděšeně a znovu s sebou začne škubat.
,,Nechte mě…,‘‘ víc už říct nemůže. Neznámí ho políbí hladově na rty. Ukradne si jeden dlouhý polibek, bez jakéhokoliv dovolení. Tak moc po tomhle touží. Po jeho rtech, které jsou sladší než jakákoliv krev, kterou za svůj dlouhý život ochutnal.
Jason se snaží bránit. Snaží se kopat nebo alespoň odtrhnout hlavu a rty od těch jeho. Marně. Neznámí mu pronikne jazykem do úst a nemilosrdně je začne plenit. Levou rukou stále pevně svírá jeho ruce, druhou rukou ho začíná hladit po těle. Ani se nenamáhá mu rozepínat knoflíky u košile, rovnou ji roztrhne. Hoří touhou a nehodlá se nad ničím zdržovat. Toho kluka si vezme, ať chce nebo ne.
Jason se snaží, ač marně zakrýt a oddálit vzrušení, které mu ty velké mužské ruce dopřávají. Jeho tělo ho začíná zrazovat. Mozek jasně křičí ne, jenže jeho tělo se začíná muži pomalu podvolovat.
Neznámí ho na okamžik přestane líbat, ale jen proto, aby se sehnul a vzal do úst jeho bradavku.
Jason nechtěně zasténá.
,,Ne, přestaňte,‘‘ žadoní, ale není to nic platné. Muž se na jeho velice nečekanou reakci pousměje. Pořád ho laská a přivádí ho tak do stavu, do kterého v žádném případě nechce upadnout. Do stavu vzrušení.
Muž ho na okamžik přestane laskat a rukou jemně přejede po jeho lehce vzrušeném mužství. Sotva se ho dotkne, ale to Jasona vyvádí z míry ještě víc. Kousne se do spodního rtu, aby tak zabránil stenům, které se mu derou z úst.
,,Prosím,‘‘žádá a ani neví o co. V této chvíli neví, jestli chce, aby neznámí odešel a přestal si sním hrát, nebo aby zůstal, a ve svém mučení pokračoval.
Neznámí ho znovu políbí na rty. Líbá ho tak dlouho, dokud jemu i blonďatému chlapci nedojde dech. Potom se pomalu rty posouvá níž a níž. Krouživým pohybem jazyka ho hladí po každičkém kousku jeho těla a vnímá veškeré jeho reakce. Velice pomalu se dostává ke krku a odtud znovu ke rtům. Přisaje se k němu a celým tělem se k němu přitiskne.
Dráždivě pomalu mu rozepne knoflík u kalhot, a pak i zip.
,,Ne,‘‘vyjekne Jason a znovu se pokusí o odpor.
,,Ale no tak, buď hodný chlapec a přestaň se bránit,‘‘zašeptá černovlasý muž a podívá se mu do očí. Zajede rukou do jeho kalhot a pevně stiskne jeho úd. Jason zasténá a muž toho využije. Jazykem mu znovu vnikne do úst.
,Lidé jsou tak rychle podmanivý. Jejich tělo je i přes veškerý nátlak dokáže zradit,‘pomyslí si muž, který stále plení mladíkova velice dobře chutnající ústa. Nemůže se od nich odtrhnout. Nakonec to přeci je dokáže a vydá se se svými lačnými rty na vzrušující pouť po jeho dokonalém a mladém těle.
Láká ho jeho krk. Chtěl by se do něj zakousnout svými neobvykle dlouhými špičáky, ale nemůže. Nechce tomu chlapci ublížit. On ne. A tak se tomuto místu taktně vyhne a začne prozkoumávat jeho hruď. Jednou rukou mu stále přidržuje obě ruce, aby se nemohl bránit. Jason by se asi bránit nedokázal. V tomhle stavu ne. Vlastně začínal pochybovat o tom, že by se vůbec chtěl bránit.
Neznámí se přesune níž a níž. Zlíbá jeho ploché břicho a Jason znovu zasténá. Už to nedokáže potlačovat. Ta touha a vzrušení jsou moc silní soupeři, než aby je dokázal porazit. Neznámí to z nějakého důvodu pozná. Narovná se a zadívá se Jasonovi přímo do očí. Pomalu ale jistě jeho stisk na blonďákových rukou začíná opadat, až mu jeho ruce uvolní úplně. Pomalu přejíždí po jeho ramenou, přes klíční kost až ke krku.
Jason jen uchváceně pozoruje ty jeho oči. Oči tak temné. Zračí se v nich chlad, ale i něco jiného, co vyzařuje teplo. Byly to opravdu úchvatné oči. Jenže ani ty ho nedonutili se podvolit tomu neznámému muži. Teď má jedinečnou možnost utéct.
Jason využil toho, že měl teď obě dvě ruce volné. Okamžitě od sebe toho neznámého člověka odstrčil. Chtěl vzít nohy na ramena a vydat se pryč odtud, jenže ten tajemný muž takovouhle reakci čekal. Zakroutil nad tím pobaveně hlavou.
,,Tak když to nejde po dobrém,‘‘řekl jen, chytili Jasona za ruku dřív, než stihl utéct a praštil s ním o zeď. Jason zaskučel bolestí. Praštil se do hlavy, takže se mu na ní začala vyjímat obrovská boule.
,,Já ti říkal, buď hodný chlapec,‘‘sklonil se k jeho uchu, chytl ho znovu za ruku a otočil si ho zády k sobě. Čelem a obličejem byl Jason přimáčknutý na chladné zdi, která mu dřela obličej.
,,Ty jeden parchante,‘‘zavrčel vztekle na toho neznámého muže, který se jen sladce usmíval.
,,Ale no tak,‘‘zašeptal mu do ucha. Jeho ruce zakřížil za zády, a pevně je svíral. Jemně mu olíznul ucho a potom svými polibky zasypával i jeho krk.
,,Nebuď tak protivný,‘‘ dodal. Volnou rukou mu pomalu přejížděl záda. Potom ji přesunul na jeho hruď, které dostatečně věnoval péči. Pomalu se přesouval dolů. Zastavil se u jeho stále rozepnutých kalhot. I hned toho využil a svou rukou do nich zaplul. Vzal jeho chloubu do ruky a pomalu až mučivě pomalu ji začal zpracovávat.
Jason skousnul dolní ret. Nechtěl dát najevo, že se mu tahle pozornost zamlouvá. Za chvíli si ho prokousnul úplně a červený, tenký pramínek krve, který mu z něj stékal, toho byl důkazem.
Když se mu úspěšně podařilo své steny zadržet, neznámí muž, který ho držel pevněji, než jakýkoliv provaz či pouta jen zakroutil hlavou. Nelíbilo se mu to. Chtěl toho chlapce slyšet sténat rozkoší, chtěl, aby si to alespoň trochu užil. Ale Jason o to nejevil jakýkoliv zájem a tak nad tím černovlasý muž pokrčil rameny.
,,Achjo, vy lidé jste tak urputní a tvrdohlaví,‘‘řekl jen a stáhnul mladíkovi kalhoty i se vším ostatním. Blonďák jeho větu ani v nejmenším nechápal, ale přál si, aby měl tohle co nejrychleji za sebou. Věděl, co ho teď čeká, a tak raději zavřel oči.
Ani nevěděl jak, ale za chvíli ucítil, jak do něj ten neznámí muž proniká. Bez žádné přípravy nebo varování. Byla to tak velká bolest, že mu z očí vytrysklo pár slz.
,,Pšš, uvolni se a slibuju, že to nebude bolet,‘‘řekl ten neznámí.
,,Jdi k čertu. Přísahám, že tě jednou zabiju,‘‘zavrčel Jason. Z pravého oka mu stekla slza.
,,Víš, neměl by jsi slibovat to, co nemůžeš nikdy splnit,‘‘odpověděl druhý a tvrdě přirazil. Jason nechápal ty jeho věty. Takže ho nakonec zabije? Takhle to myslí? Nevěděl nic. Jestli ho nechá na živu nebo ne. To mu bylo jedno. Bolest začala pomalu ustupovat, ale Jasonovi slzy ponížení téct nepřestávaly. Jen tam stál a nechal se sebou jednat jako s nějakou hračkou na hraní.
Neznámí už na něj nebral žádné ohledy. Myslel jen na sebe. Na své vlastní uspokojení. Tvrdě přiráží a na mladíkovi steny, z bolesti nebo vzrušení, které se mu začali drát z úst, nebral žádné ohledy. Naopak ještě víc ho to vzrušovalo.
Ještě jeden příraz a za chvíli se ozval hlasitý výkřik.
Jason se v tu chvíli cítil pod psa. Cítil se využitý, ponížený a navíc ho začala bolet hlava. Muž konečně uvolnil jeho stisk na rukou a on se tak mohl unaveně a zničeně svést po zdi na zem. Přísahal tomu muži pomalou a bolestivou smrt. Hlavně za ten strašný pocit ponížení.
,,Odpusť mi, prosím,‘‘tohle byla poslední slova, která od toho muže slyšel. Najednou na něj padla únava a před očima se mu udělalo černo. Svezl se na zem v bezvědomí. Byl si jistý, že ho ten muž zabil…………
Neznámí se oblékl, oblékl i Jasona a ještě naposledy se k němu sklonil. Pohladil ho jemně po tváři. Nechtěl na něj být tak hrubý. Nechtěl, aby ho to bolelo. Jenže jeho touha po tomhle chlapci byla větší než jakékoliv ohledy. Možná kdyby se nebránil…..
,,Odpusť mi, prosím,‘‘zašeptal znovu, i když ho Jason slyšet nemohl. Byl pod kouzlem zapomnění. Až se probere, na tohle- na tuhle chvíli si už nevzpomene. Nevzpomene si už ani na tohoto muže, který není ani z daleka člověkem. Naposledy se na jeho tvář zadíval. Možná je to naposledy co jí vidí. Potom z čista jasna zmizel. Zmizel rychleji, než kouř nad hořícím ohněm. Prostě a jasně byl pryč….
Vrátil se domů, do svého opuštěného panství, kam nezavítá lidská noha, jak je rok dlouhý, asi o deset minut později. Jak to tak rychle stihnul, je nám záhadou. Přitom je jeho místo kde společně žije s ostatními upíry, na druhém a opuštěném konci Londýna.
Zastavil se u velké, černé a železné brány, která oddělovala jeho velký dům, od ostatního světa. Podíval se na svůj opuštěný a osamocený příbytek. Jenom si povzdychl a vešel dovnitř.
Procházel velkou chodbou. Na dřevěných stěnách visely velké a staré obrazy lidí, kteří tento dům obývaly před nimi. Měly na sobě ještě oblečení z doby renesance, takže se dalo snadno usoudit, že jeho předkové už nežijí.
Všude byla cítit staromódní atmosféra.
Šel tam, kde byly slyšet hlasy. Věděl, že už na něj ostatní čekají.
,,Já za to nemůžu. Prostě mi utekl,‘‘zaslechl za dveřmi, u kterých se zastavil. Byly to dvojité a mohutné dveře se zlatým kováním. Z této zprávy, kterou pronesl jeden mladý muž, nebyl vůbec nadšený. Zamračil se a nakonec přeci jen ty velké mahagonové dveře otevřel.
V místnosti, která byla ve chmurné a tiché atmosféře, s nábytkem do tmavého, vzácného a gotického dřeva, na něj čekalo několik jiných návštěvníků. Celkem jich tam sedělo šest. Každý seděl v jiné poloze, každý na jiném místě. Všichni najednou zmlkli a zpozorněli, když tam černovlasý muž vešel.
,,Tak už jsi zpátky?‘‘zeptala se celkem mladá žena, spíš dívka s hnědými, čokoládově zbarvenými vlasy a zelenýma očima. Zálibně si mladíka, který právě vešel do místnosti, prohlížela a její oči se na okamžik, jako pokaždé když ho vidí, rozzářili. Stejně jako většina lidí, nebo spíš osob v místnosti na sobě měla černé oblečení. Ale jelikož tam byla jediná žena, její bledé, dlouhé nohy zvýrazňovala krátká sukně s kovovým zdobením. Rty měla natřené rudě a křiklavě červenou rtěnkou a vypadala jako namalovaná na nějakém drahém obraze.
Mladík si ji nevšímal. Jen na její otázku kývnul hlavou.
,,Jerede, našel si ho?‘‘zeptal, když se posadil vedle mladíka s krátkými, černými. On, stejně jako všichni byl bledý jako stěna, jeho hnědé oči byly lesklé. Jeho ještě dětské rysy ve tváři naznačovali, že mladíkovi nemůže být víc, jak 18 let. Jered na okamžik sklopil chmurně hlavu. Zklamal. Měl úkol, který se mu nepodařilo splnit.
,,Promiň, ztratil jsem ho,‘‘znovu chmurně sklopil hlavu na svou omluvu. Muž, kterého měl najít mu utekl.
,,Cože? Jerede, ten muž je zločinec. A je na útěku. Jak ti mohl utéct?‘‘ vyjekl naštvaně dlouhovlasý muž.
,,Já za to nemůžu. Prostě se mi ztratil,‘‘obhajoval se Jered.
,,Třeba ho ještě nejdeme. Jerede kde jsi ho ztratil?‘‘ zeptala se mladá žena.
,,V tom starém sídlišti v Lincoln street,‘‘oznámil mladík známí jako Jered a černovlasý muž s dlouhými, černými vlasy na to jen vytřeštil své temné a chladné oči. Vždyť to je to místo, kde nechal Jasona. Okamžitě, jak si tohle uvědomil, že může být Jason v nebezpečí, se mu rozbušilo srdce.
,,Rychle, musíme toho chlapa najít,‘‘poručil všem v místnosti s obavami v hlase. Ten muž, kterého hledají, se jmenuje John Davison. Je to hledaný zloděj. Vykradl šest bank a na svém kontě má šest obětí. Nemá slitování a před třemi dny utekl z vězení.
,,Konečně, já už mám docela žízeň. Krev jsem neměl celý týden,‘‘pronesl znuděně zrzavý mladý muž, o něco starší než Jered.
,,Fajn, Rozeto, půjdeš se mnou a s Jeredem. Ostatní půjdou na sever. Mohl by se tam ukrývat,‘‘poručil dlouhovlasý mladík se strachem v hlase. Jestli ten chlap narazí na Jasona, mohl by mu něco udělat. A to on v žádném případě nechtěl.
Všichni se jako na povel zvedli a ve vteřině byli pryč.
,,Tady to někde bylo,‘‘oznámil po chvíli Jered, když se se svýma dvěma společníkama zastavil v jedné zapomenuté uličce.
,,Tady se mi ztratil,‘‘dodal a začal se stejně jako ostatní rozhlížet po okolí. Všichni tři nastražili své velice dobře vyvinuté, upírské smysly. Neznámí, který se tu před chvílí setkal s Jasonem, měl srdce až v krku. O kousek dál by se měl probírat ze svého stavu bezvědomí.
,,Nikde ho nevidím ani necítím,‘‘řekla žena, Rozeta. Zamračila se, když najednou uslyšela nějaký výkřik o několik bloků od nich.
Neznámí na to vytřeštil oči. Ten hlas. Poznal by ho všude. To byl Jason. Všichni okamžitě poznali, že se něco stalo.
,,Rychle,‘‘poručil všem a jako blesk se rozběhli na místo, odkud se před chvílí výkřik ozval.
Náhoda tomu byla, že to byla právě ta slepá ulička, kde neznámí nechal Jasona ležet.
,,Támhle je,‘‘vykřikl Jered, když před sebou uviděl toho zločince. Snažil se přelézt tu velkou zeď. V ruce měl zakrvácený nůž.
,,Dostanu ho,‘‘vyjekl Jered. Jeho hnědé oči se rázem změnili na krvavě červené a v puse se mu objevily dva obrovské špičáky. Rychlostí blesku stál před mužem, který se snažil marně o útěk.
,,Ale kampak,‘‘zeptal se ho výsměšným hlasem a John na jeho vzhled vytřeštil oči.
,,Jdi ode mě ty zrůdo,‘‘vyjekl a zakrvácený nůž mu zabodl přímo do břicha. Jaké to pro něj ale bylo překvapení, když se Jered oklepal, nůž si z břicha jako by nic vytáhl a začal se šíleně smát.
,,Na mě tohle neplatí,‘‘řekl, olízl čepel zakrváceného nože. John, zločinec, kterého hledali, se s křikem vydal na úprk.
,,Pomóc, příšera,‘‘začal křičet ale marně. Jered ho chytl pod krkem, otočil si ho zády k sobě a v okamžiku se mu přisál na krk. Svými dvěma obrovskými špičáky se zakousl tomu zločinci do krku a proťal jeho krční tepnu. Pomalu ho začal vysávat. Ale je trochu. Muselo zbýt i na ostatní.
,,Výborně Jerede, odkud byla ta krev na tom noži?‘‘ptal černovlasý muž Jereda, který se nemohl od zločincova krku odtrhnout. Jeho krev byla sladká a on si tenhle pocit naplení chtěl užít do sytosti. Johnovo tělo se rázem zbarvilo do běla, protože bylo mrtvé. Jen ještě několikrát s sebou zacukal, ale to bylo všechno.
,,Angee, pojď sem,‘‘zvolala na něj Rozeta, která stála u nějakého kontejneru. Angee, jak se ten muž neobvykle jmenoval se tam, vydal. Rozetin tón v hlase nebyl vůbec nadšený.
To, co za tím velkým kontejnerem uviděl, ho donutilo vytřeštit své temné oči. Tam ležel v obrovské kaluži rudé krve Jason. Z pusy mu vytékal tlustý pramen krve, jeho oblečení bylo stejně jako všechno kolem od krve. Ten muž ho zřejmě pobodal.
,,Zdá se, že jsme přišli pozdě,‘‘pronesla chmurně Rozeta a k zakrvácenému mladíkovi, který už ani nedýchal, se sklonila. Položila mu dva prsty na krk, aby zkontrolovala, jestli je ten mladý chlapec naživu.
,,Není mrtví, ale umírá. Ztratil příliž krve,‘‘řekla Angeemu, který nemohl věřit svým očím. Je to jeho vina. Kdyby ho tu nenechal, nic takového by se nestalo.
,,Tak pojďme, než se tu objeví někdo další,‘‘pronesla Rozeta, aniž by polomrtvému mladíkovi pomohla. Svoji upírskou nemilosrdnou povahu v žádném případě nezapře. Vydala se na cestu k Jeredovi. Chtěla se taky napít toho velice dobrého pití z Johnova krku.
,,Ne, já ho nenechám umřít,‘‘pronesl zničehonic Angee. Tímhle donutil Rozetu zastavit se. Nevěřícně se na něj otočila.
,,Rychle zavolej sanitku,‘‘poručil jí a k mladíkovi, do kterého se zřejmě zamiloval, se sehnul.
,,Ale to přeci nemyslíš vážně. Ten kluk zemře. Ztratil příliž mnoho krve a lidi ho nedokážou zachránit,‘‘vyjekla nevěřícně Rozeta.
,,Ale já ano,‘‘řekl Angee rozhodně. V přesvědčení, že onoho mladíka zachrání. Jeho černé oči se najednou zbarvili do červené, stejně jako před chvílí ty Jaredovi.
,,Ty ses snad zbláznil!‘‘vyjekla Rozeta a k Angeemu, který se chystal udělat zásadní věc, přiběhla. Poznala, co chce tenmmuž, se zvláštním jménem, které se k němu vůbec nehodí, udělat.
,,Víš co se stane, když to uděláš?‘‘ptala se nechápavě. Nechápala Angeeho, vždy chladného a nepřístupného muže.
,,Já vím, ale…,‘‘zadíval se Jasonovu nehybnou a zakrvácenou tvář.
,,Nemůžu ho nechat zemřít. Nikdy bych si to neodpustil,‘‘pronesl a v okamžiku se zakousl Jasonovi do krku. Rozeta na to jen třeštila své zelené oči, ale nakonec to nechala být. Za tohle si ponese Angee následky sám. Jak jí muž poručil, vzala svůj mobilní telefon a zavolala 911. Za chvíli se začal ozývat zvuk záchranářské houkačky.
,,Rychle už musíme jít. Jarede, nech toho chlapa tady. Stejně už si všechno vypil,‘‘pronesla Rozeta trochu naštvaně. Podívala se na Angeeho, který se svým záchraným rituálem skončil. Stále držel Jasona, kterému se vrátila barva do obličeje, v náručí.
,,Uvidíme se za rok, Jasone,‘‘pronesl, pohladil mladíka po tváři a nakonec stejně jako ostatní zmizel…..
Komentáře
Přehled komentářů
Na to, že povídky tohodle typu nemáš ráda, tak se ti moc povedla ;o) Je to čtivé a má to svoje kouzlo. Moc se těšim na pokráčko...tedy za předpokladu, že nějaké bude ^^ Taky píšu jednu povídku na téma Upíři, tak pokud budeš mít zájem, najdeš ji na mých stránkách (www.kingdom-of-stories.estranky.cz) ;o) Jmenuje se Poslední sbohem. Tak zatím :o)
P.S.: Nepřestávej psát, jde ti to!
:-P
(úpírek, 30. 8. 2009 5:38)sem úpír takže se mi tahle povídka docela dost zamlouvá:-)..... tenhledílek byl moc pěknej a už se těším na další:-).... tak rychle... vím že když někoho nutíš a postrkuješ tak že se moc nechce ale já se těším ne další díl:-D... tak doufám že bude brzo:-D
...
(Ebika tvé SBéčko, 14. 8. 2009 21:11)
Preboha preboha Áááá napič pokračování bo tě asi picnu!!!!!!!*Zuřivý škleb*
Jinak naprosto dokonalý dílek na takové povídky máš talent:-DŠkoda, že jich nepíšeš víc:D
To nemyslíš vážně
(Nade, 10. 8. 2009 17:47)že bys v téhle povídce nepokračovala. Nesmysl! Je to naprosto úžasné. Doufám, že tě já i ostatní přesvědčíme (že jo?), abys dala upírům šanci.
....
(Lucishka, 10. 8. 2009 10:57)
ZAČALO to velice zajímavě, já upírský povídky moooc ráda, těším se na pokráčko :)
...
(Amami, 8. 8. 2009 23:32)tak toto vypada az neuveritelne zaujimavo... uz sa hroooozne velmi tesim na pokracko.... kedy asi bude??
^_^
(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 8. 8. 2009 18:27)
Náhodou já upírské povídky ráda. =)
Už se těším na další díl... =)
www.may-darrell.wgz.cz
(May Darrellová ^___^, 8. 8. 2009 14:18)
Ahojky Riuu,
kapitolka byla přímo úchvatná. Moc se těším na další díl. ^___^
O_O
(Gaara z púšte, 8. 8. 2009 14:04)kokso ja odpadnem...to bolo super Riuu...upíri waaaaw...tak toto bude zaujímavá kapitolka...a verím že ho Angee zachránil a premenil ho tiež na upíra že? bože už som radšej ticho :-D
Určitě napiš pokráčko
(Nyoko , 30. 8. 2009 21:23)