4.Bývalá přítelkyně?
Rychle jsem k němu běžel. Žaludek se mi sevřel a srdce rozbušilo takovým tempem, že jsem myslel, že mi vyskočí z hrudi. Třásly se mi ruce, ale naštěstí jsem z jeho zvedající se hrudi poznal, že dýchá. Na nic jsem nečekal a popadl mobil. Zavolal jsem záchranku a svoji vlastní rukou jsem se snažil zastavit krvácející bodnou ránu. Nechápu proč mi to neřekl. A už vůbec nechápu, proč jsem si toho nevšiml. Já jsem takovej idiot. Mělo mě napadnou, že mu něco je. Nikdy si to neodpustím. Je to moje vina.
,,Jeremy, Jeremy no tak vzbuď se,‘‘říkal jsem mu, i když byl v bezvědomí. Hladil, jsem ho po tváři a v duchu si nadával jakej jsem to idiot.
…………………………………………………………………………
JEREMY
Pomalu otevírám svoje ztěžklá víčka. Jde to těžko. Cítím se unavený a nepamatuji si, co se vůbec stalo. Vlastně poslední věc, kterou si pamatuju je, jak si obvazuji ránu a to je vše.
Když otevřu oči, vidím ostré světlo a bílý strop. Okolo mě je jen samá bílá barva, a já si začínám myslet, že jsem v nebi. Až pípání přístrojů, co kontrolují moje srdce mě přesvědčí, že jsem v nemocnici. Tak přece jen…..
,,Konečně jste vzhůru?‘‘ozve se hlas mladé ženy, která stojí ve dveřích. Podle jejího bílého oděvu poznám, že je to zdravotní sestra. Přijde ke mně a změří mi tlak.
,,Co se stalo?‘‘zeptám se první otázkou, která mě napadne.
,,Přivezli vás sem před třemi dny. Málem jste nám vykrvácel,‘‘řekla s úsměvem.
,,Vykrvácel?‘‘Nemůžu uvěřit, že ta bodná rána byla tak hluboká.
,,Ano, zavolám doktora,‘‘řekla a s tím taky vylítla z mého pokoje.
Rozhlížím se okolo. Na stole stojí váza s čerstvými květinami. Kdo je asi přinesl, ptám se sám sebe a to už ve dveřích stojí vysoký a docela starý muž s šedivými vousy a bílým pláštěm.
,,Dobrý den, tak jak se cítíte?‘‘ptá se a u toho si čte zdravotní kartu zavěšenou na pelesti postele.
,,Bylo i líp, co se stalo?‘‘zeptám se ho a očima pobízím k rychlému odpovídání. Doktor se jen usměje.
,,No, omdlel jste a na tu bodnou ránu málem vykrvácel. Naštěstí vám váš přítel poskytl první pomoc a my jsme nemuseli dělat operaci,‘‘
Při slově operace mi naběhne husí kůže. Nemám rád nemocnice, ten zápach, ty přístroje nahánějící hrůzu..
,,Naštěstí budete v pořádku. Chvíli si tu ještě poležíte, ale jinak jste v pořádku. Nechápu proč jste nepřišel dřív,‘‘ řekne trochu vyčítavě, ale mě je to jedno.
,,Děkuju,‘‘vydechnu vděčně.
,,Mě neděkujte, spíš by jste měl poděkovat vašemu příteli. Kdyby včas nezasáhl, už byste tu takhle neležel,‘‘řekl.
,,Příteli?‘‘zeptám se nechápavě.
,,Tomu roztomilému blonďáčkovi co za vámi každý den chodí,‘‘vyhrkne sestra a hned si zacpe pusu.Řekla toho nejspíš víc než chtěla.Ale alespoň vím o koho jde. Takže Lukáš mi pomohl…….
Když tu troufalou zdravotní sestru doktor zpraží naštvaným pohledem, za její troufalost a drzost, raději se odebere pryč. Za ní se vydá i doktor. Ještě se na mě podívá pohledem, abych si odpočinul.
Vydechnu si a zavzpomínám na Lukáše. Určitě na mě bude naštvaný, za to, že jsem mu neřekl o tom zranění. Pomyslím si a za chvíli už pluji v moři snů.
Jak jsem řekl, tak se i stalo………
Ráno, hned po snídani mi bylo o hodně líp. Necítil jsem se unavený a nic mě nebolelo. Snídani jsem snědl jen napůl, protože kdo by taky jedl bílý jogurt bez chuti a gumový rohlík. No prostě né moc kvalitní nemocenská strava. Znovu jsem si pomyslel , už abych byl doma.
Když u mě ráno byla vizita, doktor mi řekl, že ještě dva dny a budu moct domů. Prý se ale nemám namáhat a odpočívat.
Potom jsem jen tak ležel a nudil se. Dokud nepřišel on.……
Na chvíli jsem si zdřímnul a když jsem otevřel oči , zalapal jsem po dechu. Ve dveřích totiž stál Lukáš, ležérně se opíral o futra dveří, ruce měl v kapsách kalhot a jeho oči mě doslova probodávaly pohledem. Zamrazilo mě z toho naštvaného pohledu. Ale jsem rád, že je v pořádku. Na jeho obličeji není ani známka z té rvačky. Zase má tvář čistou, jako anděl.
Dívali jsme se navzájem na sebe a nikdo z nás nic neříkal. Doslova jsem cítil, jak mi vysychá krk a pod těma jeho modrýma očima se zmenšuju. Po chvíli jsem to už nemohl vydržet. A tak jsem se zmohl jenom na:
,,A-ahoj,‘‘pozdravím ho.
Lukáš zase nic neříkal. Jen přihmouřil oči a ani se nehnul.
,,Co je?‘‘zeptám se ho už podrážděně. Vůbec nechápu co mu je.
,,Ty se ještě ptáš?‘‘odpoví mi nevěřícně a konečně se pohne. Přijde k posteli a změří mě naštvaným pohledem.
,,Proč si mi nic neřekl? Mohl si vykrvácet,‘‘řekne a z očí mu planou blesky. Máchá rukama všude kolem sebe a já se raději přikrčím, abych jednu neschytal. Netušil jsem, že se takhle naštve.
,,Víš, jakej jsem o tebe měl strach?‘‘vyjekne a hned na to se zarazí. Nejspíš toho řekl víc, než chtěl. Mě jen vyletí obočí do půlky čela a nechápavě na něj koukám. On měl o mě strach? Ale proč? Vždyť se ani moc neznáme, skoro by se dalo říct, že jsme si cizí.
Lukáš se trochu uklidní a sedne si na židli.
,,Promiň. Netušil jsem, že ta rána bude tak hluboká,‘‘řeknu omluvně a sklopím hlavu. Te´d lituju, že jsem mu to neřekl.
Lukáš si povzdychne.
,,A jak se máš?‘‘zeptá se mě a promne si unaveně čelo.
,,No…až na to jídlo tady, se mám dobře,‘‘řeknu s úsměvem.
,,A ty?‘‘zeptám se ho hned.
On se na mě překvapeně podívá.
,,Já? To vypadám tak špatně? Měl by ses spíš starat o sebe,‘‘řekne trochu pobaveně. Já se na něj podívám. Nevím co bych mu měl říct. Snad děkuju, ale nemůžu. Najednou mi došla slova….
,,Jdu promluvit s doktorem,‘‘zvedne se zničehonic ze židle a rychle vyletí pryč z pokoje.
Ani se nestačím zeptat proč a kam to vůbec jde.
LUKÁŠ
Přišel jsem k němu a on zrovna spal. Opřel jsem se o futra dveří a pozoroval ho.
Achjo. Kdyby jen věděl, jak jsem se o něj bál. Od té doby co je tady jsem se nevyspal. Nespal jsem strachy o něj. Byl jsem tu od rána do večera, a když mi řekli, že se probral, měl jsem chuť skákat radostí. Mám ho rád, přiznávám si to. Mám ho rád víc, než jen jako kamaráda. Nevím, jestli můžu tvrdit, že o miluju, ale jak ho tak pozoruju, začínám si to myslet čím dál víc. Nechápu, jak se to mohlo stát. Vždyť ho znám ani né týden. No, sice o už znám devět let, ale čtyři roky jsem ho neviděl. A kdybych ho teď ztratil….Nevím co bych dělal.
Když se začal probouzet, nasadil jsem naštvaný výraz. Mám na něj vztek, za to, že mi neřekl o tom zranění.
Když otevřel oči a spatřil mě, docela se vylekal.
,,A-ahoj,‘‘pozdravil mě jen tak. Neodpověděl jsem mu.
,,Co je?‘‘to už se naštval a mě zacukalo v obočí. On se ještě ptá.
,,Ty se ještě ptáš?‘‘Nevěřícně se zeptám a přejdu k jeho posteli.
,,Proč si mi nic neřekl? Vždyť si mohl vykrvácet,‘‘křičím na něj a ani nevím co. Potom řeknu věc, kterou ani nechci. Nechci aby Jeremy věděl, že mě prostě holky neberou. Nechci ho ztratit.
,,Víš , jakej jsem o tebe měl strach?‘‘vyjeknu a když si uvědomím co jsem to právě vyprskl z té své nevymáchané pusy, zarazím se. Jeremymu se na tváři objevilo překvapení.
Radši se posadím a přemýšlím, čím to zamluvit.
,,Promiň, netušil jsem, že ta rána bude tak hluboká,‘‘řekne omluvně a sklopí hlavu. No co mu na to můžu říct? Kdo by se na něj mohl zlobit?
,,A jak se cítíš?‘‘
,,No, až na to jídlo, se mám dobře,‘‘řekne a mě se znovu uleví. Zvlášť při tom jeho úsměvu. Cítím, jak mi roztává srdce.
,,A ty?‘‘zeptá se mě. Nemůžu uvěřit svým uším. On se mě ptá a přitom sám leží v nemocnici,a za to všechno můžu já. Podívá se na mě, a já se cítím divně. Musím vypadnout a to hned. Nemůžu být u něj tak blízko. Panebože, za co mě sakra trestáš..
,,Jdu promluvit s doktorem,‘‘řeknu rychle a vypadnu z pokoje. Když vyjdu na chodbu, opřu se o bílou zeď a zhluboka oddychuju. Nechápu co to se mnou je. Srdce mi buší jako bych uběhl deset kilometrů-né-li víc.
Musím rychle přijít na jiný myšlenky. A tak se jdu zeptat doktora na jeho stav.
Když jsem přišel do ordinace, doktor seděl na židli a něco sepisoval a mladá sestřička urovnávala nějaké léky do prosklené skříně.
,,Ehm, pardón,‘‘odkašlu si, a vejdu.
,,Doktor i sestřička se na mě podívají a oba dva se usmějí. Znají mě už docela dobře. Chodím sem každý den, co sem převezli Jeremyho.
,,ÁÁ, dobrý den. Dlouho jsme se neviděli,‘‘řekne doktor a pozve mě dál. Z jeho hlasu číší ironie, protože jsme se viděli včera.
Sestřička se zářivě usměje a občas na mě nenápadně zamrká. Včera mi dokonce vnutila i svoje telefonní číslo, jako kdybych o něj stál.
,,Jdete se optat na pana Jeremyho?‘‘zeptá se ihned chytrý doktor a mrkne na mě. Snad mě taky nezačne balit. Říkám si v duchu a soudím, že on opravdu můj typ není. A navíc - je starší než můj otec.
,,Nebojte se, pan Jeremy je zdravý jako řípa. Jen si tu ještě dva dny poleží a potom může jít domů. Bude si muset ale ránu převazovat a hlavně být v klidu a odpočívat. Žádné prudké pohyby, stehy by se pak mohli přetrhnout,‘‘vysvětluje a já pozorně poslouchám. Potom mi podá ruku a já odejdu za doprovodem mladé sestřičky a jejích svůdných pohledů.
Zašel jsem se ještě podívat na Jeremyho, prohodili jsme pár slov a pak jsem rychle odešel. Nemůžu s ním být prostě v jedný místnosti. Bůhví, co za blbost bych mohl udělat.
Jel jsem domů a přemýšlel. Přemýšlel co bude dál. Co mám dělat teď? Nemůžu ho nechat ve štychu. Je to vlastně moje vina, že je teď v nemocnici.
A pak jsem se tedy rozhodl……
Dva dny uběhli jako nic, a nastal den, kdy Jeremyho propustili z nemocnice. Den před tím jsme se domluvili, že pro něj přijedu a odvezu ho domů. Jako vždy byl plný úsměvů a rozhazoval je na všechny strany. Znova jsem se ptal, jestli je to vůbec ten starý Jeremy. Zase mě zaskočilo, jak moc se změnil.
Nadiktoval mi svou adresu, ale já tam nejel. On si toho po chvíli taky všimnul a tak se na mě nechápavě zadíval.
,,Co? Kam to jedeš?‘‘zeptal se mě.
,,Jedeme ke mně, zůstaneš tam, dokud se úplně neuzdravíš,‘‘řeknu mu svůj nápad a ani nedbám na jakékoli protesty z jeho strany. Je mi to jedno. Už jsem prostě rozhodl. Postarám se o něj…………jen doufám, že se udržím na uzdě….
,,Cože? Ale proč?‘‘vyjekne na mě.
,,Protože nemůžeš zůstat sám,‘‘obhájím se a zabočím na ulici, kde následně zastavím.
JEREMY
,,C-cože? Vždy´t se o sebe dokážu postarat sám,‘‘namítám, ale Lukáše to očividně nezajímá. Bez jakéhokoliv slova vystoupil z auta a šel mi otevřít dveře, jak kdybych byl nemožnej nebo co.
,,Prosím,‘‘řekl zdlouhavě a poklonil se. Na to jsem si jen protestně a naštvaně odfrkl. Založil jsem si ruce na prsou a rozhodně odmítal ten jeho potřeštěnej nápad.
,,Odvez mě domů,‘‘řekl jsem rázně a stále jsem se neměl k tomu, abych se zvedl.
,,Tak když to nejde po dobrým,‘‘uchechtl se a mě začínala docházet trpělivost. Naštvalo mě, že mě ignoruje a moje prosby taky. Zničehonic mě však popadl do náruče a než jsem se stačil vzpamatovat, zabouchl nohou, dveře svého černého auta, značky Audi, a vydal se semnou, jako by nic ke svému bytu.
,,Héj..já umím chodit,‘‘namítám a přitom se ho držím okolo krku. Jenže Lukáš mě asi ani nevnímá, protože mě stále nepouští.
,,Fajn, tak jo….vyhrál si, ale teď mě laskavě pusť,‘‘ řeknu poraženě. Nic jiného mi nezbývá. Lukáš se vítezně usměje. Položí mě konečně na zem a já trochu zavrávorám. Naštěstí mě Lukáš chytne za ruku a tak předejde pádu,kterému bych určitě neunikl.
Stále mě držel za ruku a já se nechám táhnout bez jakýchkoliv námitek. Nevadí mi to.
Vyšli jsem do druhého patra a zastavili jsme u známých dveří. Pamatuju si, když jsem tu byl naposled. Odemkl dveře a vešli jsme dovnitř.
,,Myslím, že ti to tu ukazovat nemusím,‘‘usmál se a šel přímo do ložnice. Já ho poslušně následoval.
,,Tak, tady budeš spát,‘‘řekl a ukázal na tu postel, do které jsem ho ještě před čtyřmi dny ukládal já. Než jsem se stačil zeptat kde bude spát on, rozestlal na ní a pobídl, ať si lehnu. Nad jeho opravdu přehnanou péči jsem zakroutil hlavou.
,,Nemám chřipku. Jseš horší, než ženská‘‘namítnu a sednu si odevzdaně na postel. Je tak tvrdohlavý, až hrůza.
,,Doktor říkal, že máš být v klidu a odpočívat, takže si lehni a neodmlouvej,‘‘nařídil mi rázně. Takhle mi nenařizovala ani moje matka.
,,Jestli myslíš, že mi něco dlužíš nebo si to dáváš za vinu, tak nemusíš. Nemusíš se o mě starat,‘‘řeknu to, co mi už dlouho leží na srdci.
Lukáš se zastaví, otočí se a zadívá se mi hluboko do očí. Nejspíš jsem to přehnal…
,,Nedělám to proto, že musím. Dělám to proto, že chci..‘‘řekne a stále se na mě dívá. Nevím, co se mu leskne v očích. Smutek? Nejspíš jsem ho asi urazil. Dvě minuty tam takhle stál a díval se mi do očí. Nikdo z nás nic neříkal. Snažil jsem pochopit tu větu co mi řekl. Zrovna, když se nadechoval k nějakému slovu, ho vyrušil zvonek u dveří.
,,Dojdu tam,‘‘řekl, otočil se a vyšel z ložnice. Najednou jsem se cítil divně. Nevím, ale ten jeho pohled, kterým mě celou dobu propaloval, ve mně zanechal zvláštní pocit.
Lukáš
Zrovna, když jsem mu chtěl říct o svých citech, které k němu chovám, někdo zazvonil u dveří.
,,Dojdu tam,‘‘řekl jsem a šel otevřít.
Když jsem dveře opravdu otevřel, přestal jsem dýchat. Toho nebo spíš tu, která stála za dveřmi bych ani ve snu nečekal.
,,Evo? Co tu děláš?‘‘zeptám se nevěřícně a dívám se na svou bývalou přítelkyni. Ano. S Evou jsem chodil ještě před tím, než jsem odjel do Anglie. Vlastně jsem tam odjel jenom kvůli ní. Ta holka je mnou naprosto posedlá. Pořád mi volá, všude pronásleduje. Rozešel jsem se sní před měsícem a jí to asi ještě nedošlo. Asi se ptáte, jak je možné, že jsem chodil s holkou. Ano chodil jsem s ní. A Eva není první.
Nevím proč , ale nejspíš mi je těch holek, které mi padají k nohám líto. A tak jim dávám šanci. Vím, že je to špatné, s nimi chodit jen z lítosti, ale aspoň mají nějakou šanci. Navíc, aspoň moji rodiče nemají žádné podezření. Když přijdu na večeři s nějakou holkou, nemají pak ani ponětí, že jejich syn je na kluky. Ani nevím, jestli by jim to vadilo, ale než abych to měl zjistit to raději budu žít ve lži.
Bohužel u Evy jsem tvrdě narazil. Netušil jsem, že je ta holka blázen.
,,Ahoj Luky,‘‘vrhla se mi okolo krku a aniž bych ji pozval nebo co, vešla do bytu.
,,Evo, přestaň,‘‘okřiknu ji a ona se mě konečně pustí. Chytnu se za hlavu a přemýšlím co teď.
,,Tak jak ses měl? Už se mi po tobě stýskalo,‘‘řekla a posadila se na pohovku v obýváku.
,,Co tu děláš?‘‘ptám se jí nevěřícně.
,,Ale miláčku, přišla jsem za tebou,‘‘řekne, zvedne se a zase mi padne okolo krku.
Odstrčím ji, když vidím Jeremyho, jak stojí ve dveřích ložnice a tuto scénu pozoruje.
,,Jé, ahoj já jsem Eva,‘‘to už ho uvidí i Eva a s nastavenou pravačkou k němu přijde.
,,Těší mě, Jeremy,‘‘řekl a podal ji s úsměvem ruku.
,,A ty jsi?.....zeptala se ho nedůveřivě.
,,Lukášův bývalý spolužák,‘‘řekl a podíval se na mě.
,,Těší mě,já jsem Lukášova holka,‘‘na tohle Jeremymu vyletělo obočí do půlky čela a překvapeně na mě podíval.
,,Evo, neříkěj blbosti,rozešli jsme se,‘‘to už se do toho vložím i já.Nemůžu poslouchat ty jeí lži.Jí to prostě nestačí říct jednou.
,,Ale Luky, proč?Vždyť já tě miluju,‘‘řekla a znovu se na mě nalepila.S těží jsem ji odstrčil.Nejraději bych od ní utekl daleko od ní.
Chytl sem se za čelo a posadil jsem se ztěžka na gauč.Co těď budu dělat?Jak se jí teď zbavím?
JEREMY
Zůstal jsem sedět na posteli a přemýšlel o Lukášovi. O jeho očích a slovech. Nevím co si o tom mám myslet. Začínám ale mít podezření…nejen na něj ale i na sebe.
Z přemýšlení mě vytrhla nějaká hádka. Podle hlasu jsem poznal, že obávaný návštěvník, je žena, nebo spíš dívka.
Byl jsem zvědavej, kdo to může být. A tak jsem se zvedl a šel se podívat.Když jsem konečně uviděl, co se v obýváku děje, zůstal jsem stát jako přimražený ve dveřích.Tam totiž sta nějaká holka a lepila se na Lukáše. Vadilo mi to. Vadilo mi to a dokonce jsem na ni žárlil.Když si mě Lukáš všimnul,tu holku od sebe odtrhl.
,,Jé,ahoj já jsem Eva,‘‘konečně se na mě ta holka otočí,a přiřítí se s rukou ke mně.
,,Těší mě,Jeremy,‘‘snažím se o úsměv, ale nejraději bych tý holce vypíchal obě oči.
,,A ty jsi?‘‘zeptá se mě.
,,Lukášův bívalý spolužák,‘‘řeknu. Škoda, že jen to…
,,Těší mě, já jsem Lukášova holka,‘‘po týhle odpovědí se mi zastaví srdce. Tak přece jen má holku? Sakra co jsem si myslel?
,,Co to plácáš? Rozešli jsem se,‘‘vložil se do toho Lukáš a ve mně vzplanul malý plamínek naděje.
Ta holka, Eva jak se jmenuje, se na něj otočila.
,,Ale Luky proč,vždyť já tě miluju,‘‘řekla a Lukáš se ztěžka posadil na gauč. Jde vidět, že z tý holky je na nervi a očividně neví, jak ji zastavit.
Najednou mi všechno došlo. Když si tu holku prohlížím, je jasné, že k Lukášovi se vůbec nehodí. A ani není moc pěná. Spíš naopak. Má brýle a rozcuchané hnědé vlasy,bez života. Vůbec nehápu jak s ní může Lukáš chodit. Vždyť ona je jeho úplnej opak.
Myslím, že vím proč. Jemu jsou asi holky úplně ukradený. Dojde mi moje myšlenka a rozhodnu se mu s tou holkou pomoci. Chci udělat něco, co naše přátelství buď změní a nebo ukončí. Buď všechno nebo nic.
A tak jsem přišel k Lukášovi s milým úsměvem na rtech………
…………………………………………………………………………………..
Jeremy přešel okolo té podivné holky, co neměla daleko k slzám a tak se snažila přesvědčit svého bývalého blonďatého přítele o druhou šanci.
,,Takže ty jsi jí o nás ještě neřekl?‘‘řekl Jeremy, když stál u Lukáše, který se na něj podiveně koukal a snažil se přijít na to co dělá.
,,Cože?‘‘zeptal se nechápavě. Jeremy na se na něj usmál, chytil ho za ruku a postavil si ho k sobě. Potom ho zničehonic objal a Lukáš se nestačil divit.
,,Co to děláš?‘‘zašeptal nechápavě.
,,Tak mi trochu pomoz,‘‘pošeptal mu Jeremy do ucha. Potom se odtáhl a mrkl na něj. Chytil ho okolo pasu a přitáhl si ho celým tělem k sobě. Lukáš vytřeštil oči a zalapal po dechu.
Nic nechápal. Nechal se od Jeremyho objímat. Byl jak hadrová panenka. Prostě se nezmohl na slovo, jak byl překvapen.
,,Co-co to má znamenat?‘‘vyhrkla ta dívka, co si říkala Lukášova přítelkyně. Zadívala se nechápavě na vyjeveného Lukáše, a na smějícího se Jeremyho.
,,Co?No to znamená tohle,‘‘řekl, přitáhl si Lukášovu hlavu k sobě a jemně ho políbil na rty. Náhle se ozvalo zalapání po dechu dívky co se na tuto scénu dívala s vytřeštěnýma očima. Lukáš též vytřeštil oči a dál se nechal líbat. Nemohl uvěřit tomu co teď Jeremy dělá.
PO chvíli se Jeremy odtáhl ale jen trochu a na chvíli. Tohle se mu až moc líbilo a teď byla poslední šance jak si to užít.
Podíval se na Lukáše, který nebyl ani duchem přítomen. Usmál se a znovu si Lukáše přitáhl pro polibek. Lukáš se nebránil a nakonec se taky přidal. Ovinul mu ruce kolem krku a stáhl ho k sobě. Jemně mu přejel jazykem po rtech a pak se na něj vrhnul. Vášnivě, horoucně, zcela bez zábran se zmocnil jeho úst a začal je plenit s nevídanou náruživostí. Jeho rty nevynechaly ani kousek, jeho jazyk prozkoumal všechna tajná zákoutí... Bylo to jako bitva. Bitva vášně. Ani jeden si nevšiml, kdy hnědovlasá dívka utekla z bytu se slzami v očích.
Byli jako hypnotizování. Stáli tam a nechali za sebe mluvit činy.
,,Proč?‘‘zeptal se Lukáš, když se konečně odtáhl. Stále se však držel Jeremyho okolo krku a nehodlal ho jen tak pustit.
,,Protože už jsem to měl udělat dávno a taky protože jsem chtěl,‘‘zašeptal Jeremy, usmál l a utnul mezeru-tu otravnou překážku mezi jejich rty………
,,Konečně,‘‘pomyslel si Lukáš
,,Asi jsem se vážně zamiloval,‘‘zamyslel se Jeremy………….
………………………………………………..………………..KONEC………………………………………………………………………….
Komentáře
Přehled komentářů
Jůůů...tak tohle bylo skvělé. Moc se mi to líbilo...
smrk :DD
(Ryuuzaki, 8. 6. 2009 22:36)
tohleto byl nadhernej dilek :) ... a jako ostatni osazenstvo je mi lito ze to skoncilo ale hlavne ze to dopadlo dobre .... doufam ze to se svymi povidkami pekne rozjedes abysme meli co cist xD
ne .. opravdu krasnej pribeh :)
KONEC!!!???!!!
(ebika, 8. 6. 2009 22:21)
To bylo krásný ttebajo!!!
Škoda, že už je konec pokráčko yb toitž nevadilo-si piš!!!*Prohlásí hrdě*
Fakt Kawai!!!
chjooo:-(
(terkic, 8. 6. 2009 18:27)to bylo opravdu super a ta Eva to byla ela pěkně pitomá nána, moc hezké zakončení:), ale je škoda že už to končí:(
Poslední?
(Lenalee Uchiha, 8. 6. 2009 17:53)*Vzlyk,vzlyk* Posledni? *statecne zadrzuje slzy* Bee *Niagarsky vodopady jí tecou z nosu* Smrk..psi *kapesnik* Krása!
Skvělé...
(Hatachi, 6. 3. 2016 21:33)