10.Výslech
Tak si říkám, že pořád píšu a píšu, už jsme u desáté části a pořád se to nikam nehne......
DANNO
Po tom velikém šoku, který mě potkal v šatnách, jsem vyděšeně vyběhl ven na vzduch. Potřeboval jsem se nadechnout, jinak by to se mnou seklo.
Ježiši kriste. Řekněte, že to co jsem teď viděl, byla noční můra nebo ten nejúchylnější sen, co jsem kdy měl. Ne, to přeci není možný. Yuuta a náš profesor Matematiky? Svět se naprosto pomátl a já s ním.
Musel jsem se opřít jednou rukou o zeď a druhou o svoje kolena. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsem před chvíli viděl. Můj mladší kamarád, kterého považuji za mladšího bráchu, se tam ochotně líbal s naším profesorem. Buď byl Yuuta pod vlivem nějaké omamné látky, nebo to bylo jeho dvojče. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Jemu se přece vždycky líbily holky ne?
Venku na školním dvoře už nikdo nebyl, takže jsem si nemusel dělat starosti s tím, že by mě někdo v mém šoku viděl.
,,Danno,‘‘konečně Yuuta vyběhl ještě mokrý ven. Z jeho hnědých vlasů mu ještě stékala voda a mě se pomyšlení na tu opravdu podivnou scénu, líbající se dvojice zvedl žaludek.
,,Jseš v pohodě?‘‘přistoupil ke mně celý udýchaný a vyděšeně se ptal.
No tohle, on se ještě ptá? Jak bych mohl být v pohodě, když jsem za pouhé dva dny zažil dva dech beroucí šoky.
Asi jsem vypadal vážně špatně, byl jsem nejspíš bílý jako stěna, protože Yuutovy obavy o mou osobu, se mu blýskaly v očích.
,,Ne, to teda v žádný pohodě nejsem. Řekni, že to co jsem teď viděl, se mi jen zdálo,‘‘konečně jsem se narovnal, rozdýchal svůj počáteční šok, z kterého mě málem chytl infarkt a nechápavě se podíval na svého mokrého kamaráda, který vypadal úplně v pohodě, jakoby se před chvílí nic nestalo.
Yuuta na mou otázku jen chmurně sklopil hlavu.
,,Ne, nezdálo,‘‘špitl skoro neslyšně a zároveň s tím zakroutil záporně hlavou. Tímhle byly moje iluze, že tohle je jen špatný sen, zmařeny a potopeny na dně Atlantského oceánu.
,,Cože?‘‘jenom jsem nad tím vytřeštil oči.
,,Děláš si srandu? Řekni, že si děláš srandu,‘‘prosil jsem ho, protože tohle byl vážně špatný vtip. Ovšem kdyby to nějaký vtip byl, což teda nebyl. Yuuta znovu zakroutil hlavou.
Jak jsem z jeho tváře poznal, z vlastní vůle by mi asi žádné rozumné vysvětlení, proč se líbá s profesorem Hisakou, nepodal a tak to bylo na mě.
,,A- ale proč? Jak to? Kdy? Jak dlouho? A proč vůbec? A jak to, že ti to nevadí?‘‘ptal jsem se, rukama máchal zběsile kolem sebe a ani nevěděl, na co se to vůbec ptám. Tohle byl vážně šok, který mě poznamená na pěkně dlouho. Vůbec ničemu nerozumím.
Yuuta si ztrápeně povzdychl. Nejspíš myslel, že ho nechám jen tak odejít a na to, co jsem před chvílí viděl, zapomenu. Tak to se chlapeček pěkně přepočítal. Chci vědět všechno. Co když ho Hisaka zneužívá? Nebo mu za to platí? Ne, pan porfesor není takovej šmejd. Ale stejně…
,,Hele, Danno, pojď raději jinam, aby nás nikdo neslyšel,‘‘poklepal mi na rameno a táhl někam pryč. Někam hodně daleko od školních prostor.
Nakonec jsme se zastavili v parku nedaleko školy a sedli si na lavičku.
,,Co si tam vůbec dělal?‘‘změřil si mě Yuuta hned na to naštvaným pohledem. Mě poskočilo nevěřícně obočí. Já? Já!? On se drze ptá, co jsem tam dělal já? Dělá si ze mě srandu, nebo mě chce ještě víc dorazit?
,,Já? Cos tam dělal ty? A ještě k tomu s profesorem Hisakou? Já jsem ti šel naproti. Před školou jsem potkal Takashiho a on říkal, že jseš ještě v šatně. Věř mi, že kdybych věděl, co mě tam čeká za šok, nikdy bych tam nevytáhl paty,‘‘nevěřícně jsem ho touhle větou setřel, protože se Yuuta jen bojácně přikrčil.
,,Uhm, promiň,‘‘špitl tenkým hláskem. Vypadal jako ten největší mučedník na světě.
Já se po chvíli uklidnil. Zhluboka jsem se nadechl a potom zase vydechl.
,,Tak dělej mluv,‘‘pobídl jsem ho nakonec k normálnímu vysvětlení.
Yuuta ale asi nevěděl jak začít, protože jen s hlavou sklopenou zkoumal zem. Nevím, co na ní tak viděl nebo zkoumal, nebo jestli počítal, kolik kilo prachu se v zemi nachází, ale tohle mi v žádném případě nestačilo.
,,Vydírá tě?‘‘vyjekl jsem to první, co mě napadlo a bylo jediné možné vysvětlení pro Yuutovo chování.
,,Co?‘‘podíval se na mě překvapeně.
,,No, vydírá tě? Platí ti za to? Třeba mu to děláš kvůli tomu, abys nepropadl z Matematiky,‘‘vysvětloval jsem energicky a Yuuta na to čím dál víc třeštil svoje hnědé oči.
,,Co to prosím tě blábolíš? Myslíš, že jsem nějaká děvka nebo co? A proč by mě měl vydírat?‘‘nechápavě se ptal a zároveň nad mými jak se zdá, mylnými úvahami kroutil hlavou.
,,Tak proč to teda děláš?‘‘znova jsem ho nenechal domluvit. Nenapadá mě ani jeden normální důvod nebo odpověď na tuhle jednoduchou otázku.
,,Protože chci,‘‘řekl skoro neslyšně, sklopil hlavu a mě nad tímhle zůstal rozum stát. Tohle bylo na mě moc.
Opřel jsem se tiše o lavičku, na které probíhal můj výslech, vytáhl si z baťohu krabičku cigaret a zapalovač. Na uklidnění. Tohle už na mě bylo vážně moc.
,,Yuuto, podívej se na mě,‘‘vyzval jsem ho po chvíli ticha a s cigaretou v ruce. Yuuta chvíli váhal, ale nakonec se na mě s chmurným výrazem podíval.
,,Takže ty jsi..?‘‘ dodal jsem to, co mi okamžitě došlo. Tohle bylo to jediné vysvětlení. To, co jsem si myslel, že nikdy s Yuutou probírat nebudu. Myslel jsem si, že se mu vždycky líbily holky. A teď najednou tohle….
,,Jo, buzerant, buzík, teplouš tak to dořekni ne?‘‘vyjekl naštvaně.
,,Promiň, nemyslel jsem to tak. Já jen….nečekal jsem to,‘‘pronesl jsem omluvně. Nevím, co bych mu měl na to říct. Čeká, že ho za to pochválím nebo co? Jasně, tohle není nic špatného. V Japonsku už to skoro nikdo neodsuzuje, ale stejně. Je to prostě zvláštní.
,,A jak dlouho?‘‘vydechl jsem kouř ze svých plic a přimhouřil oči, protože mě v nich ten vydechnutý kouř štípal.
Yuuta se trochu narovnal a zamyslel se.
,,Hmm, asi čtrnáct dní,‘‘pokrčil ledabyle rameny jako by to bylo úplně normální.
Čtrnáct dní? Jenom? Jak to? Jak to, že už někoho má? Mě to trvalo dva roky, než jsem se se svoji orientací vyrovnal a on to říká, jakoby to bylo úplně normální. U Yuuty mě už vážně nic nepřekvapí. Nemá cenu se na to ptát.
,,A proč zrovna on? Vždyť je to náš profesor proboha,‘‘zeptal jsem se nechápavě.
,,Já nevím…prostě ho mám rád. Proč se na takovou hloupou otázku vůbec ptáš?‘‘znova se trochu naštvaně ohradil.
,,Já nevím. Prostě to nechápu,‘‘pokrčil jsem rameny.
,,To já taky ne. Ale prostě je to tak. To je, jako bych se tě já ptal, co vidíš na Takahirovi?‘‘ptal se mě s pozvednutým obočím a já na to vytřeštil oči.
,,Co? O- o čem to mluvíš?‘‘snažil jsem se nějak zakrýt své rozpaky. Ale nešlo to. Prostě mi to nejde. Asi jsem vážně špatný herec, když si toho všiml i Yuuta.
,,Prosím tě, Danno, nedělej ze mě idiota. Myslíš, že jsem si ničeho nevšiml?‘‘opřel se stejně jako já o lavičku a s úsměvem se na mě podíval.
Jenom jsem si povzdychl a sklopil hlavu. Tak jo no. Dostal mě.
,,Stejně je to pryč. Nemělo to žádnou cenu. Byla to chyba,‘‘řekl jsem a dál už se k tomu nechtěl vyjadřovat. To co se mezi námi stalo, byla jedna obrovská chyba a já bych na to rád zapomněl. Moje srdce ale na to bohužel má jiný názor.
,,Jak chceš, ale možná by se ti ulevilo, kdybys to někomu řekl,‘‘pobídl mě Yuuta.
,,Ne, prosím tě, už o tom nemluv jo?‘‘zaprosil jsem.
,,Stejně nechápu, co na tom Hisakovi vidíš. Já myslel, že ho nesnášíš,‘‘raději jsem se vrátil k našemu původnímu tématu.
,,To já taky, ale prostě si nemůžu pomoct. Je to tak, jak si tenkrát řekl. Asi jsem se do něj zamiloval a jenom si to nechtěl přiznat. Vidíš, zase si měl pravdu,‘‘usmál se spokojeně a mě ten jeho šťastný úsměv zahřál u srdce. Jsem rád, že je Yuuta šťastný. Aspoň jeden z nás…..
Nevěděl jsem, co mu mám na to říct. Nechtěl jsem mu v tom, co dělá, bránit. Přeci jen jsem ho už dlouho takhle šťastného neviděl. A tak jsem jen zarytě mlčel.
,,Byl bych rád, kdyby sis to nechal pro sebe,‘‘požádal mě a přerušil tak tíživé ticho, které mezi námi panovalo.
,,Myslíš, že to rozhlásím po celém Tokiu rozhlasem? Neboj, nikomu to neřeknu,‘‘ubezpečil jsem ho. Na Takashiho, jestli o něm ví, se ptát nebudu. Myslím, že stejně znám odpověď. Taky jsem mu o sobě ještě neřekl. A nějak se mi do toho ani nechce.
Já vím, že mu pěkně křivdíme, když před ním máme takové tajemství, ale přeci jen je Takashi zvláštní, a já vůbec nevím, jak by to vzal. Proto raději mlčím.
,,Ale víš, že je to zakázaný? Kdyby na vás dva někdo přišel, byl by z toho hodně velkej malér,‘‘dodal jsem.
,,Já vím. O to je to těžší. Každý den ho vídat na chodbách a nemoct se na něj ani usmát,‘‘řekl se smutkem v hlase.
,,Jo, kamaráde, to sis měl rozmyslet dřív,‘‘dodal jsem s úsměvem a rozcuchal mu jeho vlasy. Jak rád bych mu s jeho trápením pomohl, ale jak můžu? Jak mu můžu pomoct, když ani nedokážu pomoci sám sobě. Neodkážu poručit svému srdci, i když bych tolik chtěl…..
,,Ty se teda nezdáš. A hele, jakej je v posteli?‘‘zeptal jsem se tajemně a ani nevím proč. Ani v nejmenším mě to nezajímá, ale zeptat se musím.
Věřte nebo ne, Yuuta ně mě vytřeštil oči a začal se červenat. Já se mohl potrhat smíchy.
,,Ty se červenáš,‘‘posmíval jsem se mu.
,,Ty debile, to tě nemusí zajímat,‘‘osočil se na mě naštvaně, ale potom se taky začal smát.
Seděli jsme tam ještě chvíli a povídali si o všem možném.
,,Tak já jdu, musím se učit na zítřejší písemku,‘‘nakonec jsem se zvednul, típnul cigaretu a přes rameno si nasadil tašku.
,,Pane bože, ty se z toho učení jednou zblázníš,‘‘zakroutil hlavou Yuuta. Jenom jsem se na to usmál.
,,Kde je vůbec Takashi?‘‘kousek cesty jsme měli společnou a tak nakonec padla řeč i na našeho černovlasého kamaráda.
,,Šel si koupit novou Mp3. Kai šel s ním,‘‘řekl Yuuta u toho se usmíval, jako by to bylo bůhví jak vtipné. No, i když. Takashi a Kai se k sobě opravdu hodí.
TAKASHI
Tak kde sakra vězí? Říkal jsem, že má být ve tři před školou a už je dávno po třetí. Proč na něj vůbec čekám? Měl bych mu utéct a vykašlat se na něj. Už tu čekám čtvrt hodiny a on se pořád ještě neukázal. Jestli se neobjeví do dvou minut – jdu sám.
Naštěstí, si Kai dokáže vybrat vždycky tu správnou příležitost, a tak moje nápady o útěky byly za chvíli zmařeny.
,,Tak jdeme?‘‘ozvalo se hned na to za mnou. Podle hlasu jsem okamžitě poznal, o koho se jedná.
,,No konečně, říkal jsem ve….‘‘otočil jsem se na něj, a to co jsem uviděl, mě donutilo spolknout všechna slova.
,,Co to máš proboha na sobě?‘‘ptal jsem se napůl překvapeným, napůl vyděšeným a napůl výsměšným hlasem. Kai měl totiž na sobě nějakou černou mikinu, na hlavě kapuci, takže mu nebyly vidět ty jeho blonďaté vlasy a ty své blankytně modré oči měl zakryté tmavě černými brýlemi.
Koukal jsem na něj, jakoby spadl z višně nebo z nějaké planety podivínů.
,,No co, musím se nějak maskovat před fanouškama, ne?‘‘řekl jen, pozvedl ruce a vydal se směrem k metru. Ten zmetek. Jak kdyby mě to zajímalo. Musí se pořád vytahovat nebo, co?
Jenom jsem nad tím zakroutil hlavou. Čeká, že takhle s ním někam půjdu nebo co? Vypadá jak nějakej terorista co se snaží o sebevražedný útok.
Ale co, když se od něj budu držet dál a budu dělat, že ho neznám, možná si nás nikdo nevšimne.
A tak jsem se vydal mučednickými kroky za ním. Moc se mi s ní nikam nechtělo. Bůhví, co mi udělá, až spolu budeme sami. Kdyby jen nebyl tak urputný a paličatý.
Nakonec jsme se s né moc velkými obtížemi dobelhaly na nejbližší podzemní stanici metra. Kai se o nic naštěstí nepokusil, takže jsem byl v klidu a mohl si oddychnout. Celou tu krátkou dobu, co jsme stáli na prázdném nástupišti, stál poslušně vedle mě a já měl chuť mu za jeho poslušnost dát nějakou odměnu. Nakonec jsem si za svůj sentiment musel dát pořádnou facku. Samozřejmě jen v duchu. Nechtěl jsem tu vypadat jako nějakej blázen co se na zastávce fackuje.
Bohužel můj klid neměl trvat dlouho. A to se mi hned potvrdilo, když jsme nastoupili do přeplněného vagónu s haldou Japonských, šikmookých obyvatel. A to už jsem si říkal, že tu žádní lidé nebudou. Asi vážně nejsem dítě štěstěny.
S Kaiem jsme se na poslední chvíli namačkali do toho vagónu. Stáli jsme jen kousek od sebe, ale přeci jen byla mezi námi půlmetrová mezera. Nehledě na to, že se na mě Kai pořád šťastně usmíval a já bych se vsadil, že mě za těma brýlemi svléká očima.
Jenže aby toho nebylo málo, na další zastávce nastoupil nějaký bezohledný inteligent, strčil do mě a já se jen modlil, abych přistál na tvrdé zemi a né na tom usměvavém, otravném Sluníčku Kaiovi. Znovu se potvrdilo, že na štěstí jsem nikdy nebyl odborník, a když jsem otevřel oči, Kaiovi ruce byly obtočeny okolo mého pasu a jeho hlava byla nebezpečně blízko té mé.
,,Ale, ale miláčku, dávej přeci pozor,‘‘usmál se sladce a než jsem něco stačil nevrle zavrčet, měl jsem jeho rty přitisknuté na těch svých.
Sám sebe jsem se marně ptal za co mě bůh tak trestá a co to vůbec Kai dělá. Odtrhnout jsem se od něj nemohl, protože jsem na něj byl namáčklej jak sardinka, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se dál nechat ochotně líbat. Naštěstí Kai nezkoušel žádný francouzáky, takže jsem si za chvíli mohl oddychnout, nadechnout se a zpražit ho svým nejzuřivějším pohledem.
,,Co to sakra děláš?‘‘zasyčel jsem a snažil se od něj nějak odlepit. Bohužel marně. Za mnou stála postarší žena s dvěma, přeplněnýma taškama v rukou a netvářila se moc nadšeně. A tak jsem se na ni ani nesnažil promluvit. Nerad bych dostal nějakou tou taškou po hlavě.
V této poloze-namáčklí na sebe s Kaiovýma rukama okolo pasu, které se nebezpečně posunovaly dolů, jsem vydržel ještě dvě zastávky, než jsme se konečně dostali tam, kam jsem chtěl.
Rychle jsem vystoupil a v žádném případě nebral ohledy na ostatní. Jednu stařenku jsem asi cestou kopl do nohy, ale to mi bylo jedno. Nemá se tam plést. Ani na Kaie jsem se neuráčil počkat. Byl jsem na něj naštvaný. Co si to vůbec dovoluje? Takhle na veřejnosti mě líbat?
,,Miláčku počkej na mě,‘‘slyšel jsem ho za sebou. Ještě se snažil vyvléct z davu těch lidí, kteří se snažili co nejdřív nastoupit do metra, jen aby jim to neujelo. V duchu jsem se modlil, aby to nestihl a já tak měl od něj pokoj.
Bohužel když Kai chce, dokáže opravdu rychle utíkat a za chvíli jsem ho měl i s tím jeho úsměvem, po svém boku.
Jenom jsem si povzdychl, namířil oči v sloup, a když mě Kai chytil za ruku, už jsem s tím nic nedělal. Nemohl jsem. Máme prostě dohodu. Kai si může dělat, co chce. A i kdybych se tady stavěl na hlavu, nepomohlo by to. Už jsem říkal, že Kaie nesnáším?
Celou cestu jsem se mračil a snažil se ze sebe sundat jeho ruku, která vždy zabloudila někde na mém těle. Pořád mě jen ošahával, jednou dokonce i políbil. Chtěl jsem mu za to dát facku, ale on se vždycky ladně vyhnul a ještě se mi vysmál do obličeje.
,,Ale broučku, nebuď tak naštvaný. Když já si prostě nemůžu pomoct,‘‘trochu si z očí sundal brýle, spiklenecky na mě mrknul a zase si brýle nasadil. Za chvíli jsem měl jeho ruku na svém pozadí a pohledy lidí, kteří se na nás vyjeveně dívali, ty už jsem ani nevnímal. Šli jsme právě tou nejrušnější Tokijskou čtvrtí, kde bylo podél ulic plno stánků s jídlem, suvenýry a předraženým zbožím.
,,Mohl bys mě přestat ošahávat? Lidi se na nás dívají,‘‘zavrčel jsem nebezpečně.
,,Ne, to bych teda nemohl. Vzpomínáš? Máme dohodu a navíc, je mi jedno co si o nás lidi myslí. Prostě mi tě záviděj, nic víc,‘‘pokrčil nad tím rameny a přitáhl si mě majetnicky k sobě.
,,Hmm tobě se to říká viď? Když tě nikdo nepozná a jseš v utajení,‘‘snažil jsem se ho od sebe odstrčit, ale marně. Nechápu, kde Kai vzal tu svoji velkou sílu, protože od té doby, co jsme spolu, se ho nemůžu zbavit.
,,Já tě varuju,‘‘snažil jsem se ho odstrašit nebo zahrozit, ale on se jen usmíval.
Zničehonic jako by ve mně hrklo. Najednou se mi v hlavě vyklubal velice zákeřný plán, jak se tohohle blonďatého stvoření jednou provždy zbavit. Ten plán mě napadl, když jsme šli tou rušnou uličkou a naproti nám šla partička docela hezkých, veselých holek v těch divných šatech v Lolita stylu. Vypadají jako porcelánové panenky a ty jejich lokny. Mě osobně se to moc nelíbí, ale tady v Japonsku se takhle oblíkají všichni.
A právě díky nim mě napadl ten chytrý plán.
Když jsme okolo nich procházeli, zničehonic jsem se od Kaie odtrhl, sundal mu tu kapuci z hlavy i s těma brýlema a začal na celé kolo ječet hystericky jeho jméno.
Ty holky se na nás dva vyjeveně podívali, a když si všimli mého blonďatého přítele, který se mi marně snažil vytrhnout brýle z ruky, okamžitě s jim na tváři objevil šťastný a rozzářený úsměv.
Začali ječet na celé kolo a ani nevím jak, za chvíli bylo okolo Kaie snad dvě stě lidí a málem ho chudáka umačkali. Bylo mi ho trochu líto, ale já ho varoval. Stál jsem o kousek dál a všechno to pobaveně pozoroval se škodolibým úsměvem na tváři. Jo kamaráde, to je ta nevýhoda popularity. Pomyslel jsem si.
,,Jé to je Kai. Dáš mi svůj podpis?‘‘
,,Uhni, já ho chci taky vidět,‘‘
,,Jé ten je tak sladkej,‘‘
,,Ahoj, máš nějakou holku?‘‘
Tyhle věty se ozývaly každou chvíli z toho hloučku lidí. Z toho davu Kaiových fanoušků. Jak kluci, tak holky si chtěli na svůj idol alespoň jednou šáhnout. Jeho jsem už ani neviděl, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Tak jo přiznávám se, že jsem zašel trochu daleko. Nevěděl jsem, že je Kai tak populární, ale to je jeho chyba.
Možná bych mu měl pomoct. Říkal jsem si v jednu chvíli, ale když jsem viděl, jak se ty lidi přetahují, strkají a div, že si navzájem netrhají vlasy, jen aby Kaie zahlédli, raději jsem tyhle nápady zavrhl.
Ještě chvíli jsem se na tu scénu díval, ale nakonec jsem se vydal pryč. Měl jsem trochu výčitky svědomí. Možná by mě trochu mrzelo, kdyby ho ti jeho fanoušci ušlapali, ale je to jeho vina. Kdyby se na mě pořád tak nelepil, nebyl by v téhle prekérní situaci, za kterou můžu já a taky jsem na ní potom dostatečně doplatil.
Mylně jsem si myslel, že ho ten dav lidí na dost dlouho zdrží, ale to byla chyba. Když jsem prošel bezúspěšně snad pátým obchodem s elektronikou, nakonec jsem své hledání vzdal. Nebyla tu žádná Mp3jka, která by mě natolik zaujala, abych si jí koupil. A tak jsem se pomalými kroky vydal zpátky domů.
Na metro jsem už jít nechtěl, protože bylo něco po páté hodině a touhle dobu jsou stanice tak přeplněné, že ty lidi se musejí z vagónů dostávat heverem, jak jsou na sebe lidi namáčklí, a to já v žádném případě riskovat nechtěl.
A tak jsem se vydal pěšky. Zrovna jsem procházel okolo menšího obchodu s hudbou, když v tom mě někdo chytil za ruku a zatáhl za zapomenutý roh toho obchodu.
,,Co?‘‘zajíkl jsem, když jsem přistál tvrdě na zdi. Než jsem se stačil vzpamatovat, z toho tvrdého nárazu, ucítil jsem něčí rty na těch svých. Vytřeštil jsem nevěřícně oči a tak mohl zahlédnout blonďatou kštici stejně tak blonďatých vlasů. Ihned mi samozřejmě došlo, kdo to je proto jsem taky nic nenamítal a nechal se líbat. Jedno mi ale nešlo do hlavy. Kde se tady proboha Kai vzal.
,,Dobrej pokus miláčku ale mě se jen tak nezbavíš,‘‘zašeptal mi do úst, aniž by se od nich odtrhl. Jenom jsem na něj vyjeveně koukal. Za chvíli jsem ucítil, jak my jazykem přejel po rtech a jeho ruce se nějak dostali pod mou košili.
,,Počkej já..,‘‘snažil jsem se ho od sebe odtrhnout, ale on stál jako skála. Na moje chabé pokusy mi jen položil ukazováček na rty a lehce zakroutil hlavou.
,,Nic neříkej,‘‘podíval se na mě, usmál se a znovu mě začal líbat. Tentokrát s takovou vervou a vášní, že jsem, ač mi to bylo proti srsti, začal jeho polibky ochotně vracet. Nevím, proč jsem to udělal, asi jsem měl výčitky svědomí, nebo to byl prostě instinkt, nebo mi možná už leze krkem ho pořád odhánět, ale jediné co jsem udělal, bylo to, že jsem obtočil ruce kolem jeho krku a přitáhl si ho ještě blíž k sobě. Vážně tomu nerozumím, proč jsem to udělal, prostě už jsem to vzrušení nemohl vydržet. Přitom mě nikdy kluci nepřitahovali a Kai už teprve ne.
Myslím, že když viděl moji reakci, jenom se lehce usmál a svýma rukama mě začal hladit po zádech. Musel jsem vydechnout, protože co se mnou ty jeho studené ruce dělali, bylo při nejmenším podivné.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli a líbali se, ale já se vzpamatoval, až když jsem nedaleko od nás zaslechl dívčí hlasy.
,,Tak kam se poděl? Před chvíli tu ještě byl,‘‘křičela jedna přes druhou a já okamžitě poznal, o kom to mluví.
Kai taky okamžitě zbystřil, poznal, že ho jeho neúnavné fanynky hledají a odtáhl se ode mě.
,,Pojď,‘‘řekl jen, chytil mě za ruku a za chvíli mě táhl ven z té uličky. Nechal jsem se táhnout a jenom pozoroval jeho záda.
Za chvíli jsme se zastavili u jedné rušné ulice, kde nikdo naštěstí nebyl, tedy pokud se nepočítají ty stovky aut, co tam projížděly.
Kai na nic nečekal a zamával rukou, takže před námi stálo za chvíli žluté auto s velkým nápisem TAXI na boku. Nechápal jsem, co má Kai v úmyslu a tak jsem jen mlčel a poslušně do toho auta nastoupil. Ty jeho fanynky vypadali opravdu nebezpečně a já jsem se začal bát, že kdyby nás zastavily nebo zastihly, určitě bych nevyvázl ve zdraví nebo v celku.
Kai nadiktoval postaršímu řidiči nějakou neznámou adresu a za chvíli jsme se rozjeli. Ani jeden z nás nic neříkal. Pozoroval jsem jeho klidný obličej bez žádných starostí a jeho modré oči, které hráli štěstím.
Nakonec jsem to ticho nevydržel a musel jsem se zeptat na otázku, která mi už dlouho vrtala hlavou.
,,Ty na mě nebudeš křičet? Nejsi naštvaný za to, co jsem ti udělal?‘ptal jsem se ho. Nechápu, že to vzal tak klidně. Nechal jsem ho v té tlupě lidí samotného. Ten jeho klid mě uváděl do nejistoty.
,,Měl bych?‘‘otočil se na mě s tajemným výrazem ve tváři.
Jenom jsem nad tím pokrčil rameny.
,,No, já nevím. Normální člověk by to udělal, ne?‘‘
Kai se lehce usmál.
,,Jo, ale já tě mám přečteného. Věděl jsem, že to uděláš,‘‘řekl jen a mě tím vyrazil dech.
,,Cože?‘vyjekl jsem nechápavě.
,,Jo, věděl jsem to. Sice jsem to nečekal tak brzo, ale nakonec jsi se zachoval tak, jak jsem čekal. Jsi tak předvídatelný,‘‘usmál se na mě škodolibě a výsměšně, a mě tím rozproudil krev v žilách.
Jenom jsem si naštvaně odfrkl, ruce založil na prsou a otočil se od Kaie na druhou stranu, k oknu, ze kterého jsem měl výborný výhled. To, kam jedeme, jsem ani v nejmenším netušil. Bylo to ale na druhou stranu mého bydliště a to mi začínalo být podezřelé.
,,Kam to vůbec jedeme‘‘vyprskl jsem naštvaně. Měl jsem vztek. Jak to, že mě má ten úchylák tak přečteného, přitom já o něm nevím vůbec nic? Proč mě dokáže pokaždé tak trumfnout? Copak do mě vidí? Nebo mi čte myšlenky?
,,Ke mně domů,‘‘odvětil blonďák klidně, jako by se nechumelilo. Pozvedl jsem na to obočí, a než jsem se stačil zeptat, z jakého důvodu máme namířeno, tam kam jedeme, zastavili jsme před obrovským, proskleným mrakodrapem.
Kai zaplatil a já s otevřenou pusou dokořán vystoupil. Tak tady bydlí? Páni. Nemohl jsem ani dýchat, jak byla ta budova velká.
Ani jsem nepostřehl, kdy Kai vystoupil, už mě táhl ke dveřím.
,,Počkej, tady bydlíš? Děláš si srandu?‘‘ptal jsem se ho vyjeveně, když jsme nastoupili do útulného výtahu.
,,Jo,‘‘odvětil jen s né moc velkým zájem. Zamáčkl jedno ze stovek tlačítek, na kterém bylo napsáno 23.
,,Nevěděl jsem, že bydlíš na Eifelovce,‘‘procedil jsem pobaveně.
Kai se na mě otočil.
,,Však to taky nikdo vědět nemá. Ví to jen můj manažer, rodiče a teď ty,‘‘řekl mi, když jsme se zastavili před bílými dveřmi se zlatým kováním. Nemůžu si pomoct, ale v jeho tónu jakým mi to řekl, jsem zaslechl smutek.
,,Ty tu bydlíš sám?‘‘ptal jsem se ohromeně, když z kapsy vytáhl svazek klíčů a začal odemykat.
Jenom na to kývnul hlavou. Dál už jsem se na nic neptal. Nevím, jestli by mi osobě vůbec chtěl něco říkat, když jsem ho před chvíli tak podrazil.
Když ale odemkl a pobídl mě, ať vejdu dovnitř, první co mě napadlo, nebyl ten luxus, ve kterém byl ten jeho obrovský byt zařízen. Ani krása, ale smutek a samota. Zamrazilo mě z toho to z nějakého důvodu v zádech. Najednou jsem se chtěl zeptat na tolik otázek a ani nevím proč. Na jazyku se mi přehupovala jen ta jedna.
,,A to ty tu nebydlíš s rodiči?‘‘ptal jsem se ho opatrně, když jsem společně vešli do prostorného obývacího pokoje.
Kai se nad mou otázkou trochu zarazil a já si začal myslet, že mi ani neodpoví. Ale nakonec si jen povzdychl, posadil se na sněhově bílou sedací soupravu a pobídl mě udělat to samé.
,,Ne, moji rodiče nebydlí v Tokiu,‘‘řekl jen a dál se k tomu vyjadřovat asi nechtěl. Usoudil jsem z jeho pohledu. Trochu mě ta jeho odpověď překvapila a moje doměnka, že tu musí být osamělý, se mi jen výborně potvrdila. Ač jsem nechtěl, nejednou jsem vůči němu pocítil lítost. Nakonec jsem ale zakroutil hlavu. Přeci ho tu nezačnu litovat.
,,Máš to tu pěkný,‘‘řekl jsem ledabyle, zvedl se a přešel k velkému oknu, ze kterého bylo vidět na celé Tokio. Užasle jsem nad tím vydechl. Bylo to tak krásné a já byl znovu rád, že jsem se narodil tady. S úsměvem na rtech jsem pozoroval tu nádheru a jen marně si chtěl představit, jaké to musí být krásné, když je noc a Tokio je ponořené ve světlech reflektorů a zářících barev.
Ani jsem si nevšiml, že se Kai zvedl, přešel ke mně a zezadu mě objal. Najednou jsem celý ztuhl. Co to dělá? Ptal jsem se.
Moje otázka byla ihned zodpovězena, když mě začal líbat na krku a své ruce přemístil pod mou košili. Slabě jsem zasténal, ale hned na to jsem se vzpamatoval.
,,Počkej, co to děláš?‘‘odtrhl jsem se z jeho obětí a vylekaně se na něj otočil. Kaiovi to nejspíš přišlo vtipné, protože se začal pobaveně smát.
,,Jako bys nevěděl,‘‘řekl jen a začal se pomalu přibližovat. Nevěřícně jsem na něj vytřeštil oči a než jsem stačil něco udělat, ucítil jsem jeho jazyk ve své puse.
,,Počkej, nemyslíš, že na to jdeš trochu rychle?‘‘odthl jsem se od něj.
,,Ani ne, proč?‘‘ptal se mě s úsměvem.
Já mu ale svůj důvod říct nechtěl. Kai se na mě díval svým rentgenovým pohledem a mě se zdálo, že mi čte myšlenky. Raději jsem se na něj nedíval.
,,Počkej, neříkej mi že si ještě s nikým..,‘‘vyjekl zničehonic s úsměvem. Jenom jsem se na něj zamračil. Zase mě prokouknul. Jak to sakra dělá?
,,Drž hubu, nechápu, o čem to mluvíš,‘‘řekl jsem naštvaně, abych tak zakryl své rozpaky, ale nepomohlo to.
,,Takže já budu tvůj první?‘‘řekl mi s úsměvem na tváři, překonal mezeru mezi námi a nevím proč, objal mě.
,,Hele, nikdo nikdy neřekl, že s tebou budu spát. Na to ani nemysli,‘‘vyjekl jsem naštvaně. Co je na tom špatného, že jsem ještě s nikým nespal? Prostě do toho nespěchám, to je všechno.
,,To se ještě uvidí,‘‘zamumlal mi Kai do ucha. Tu větu jsem ani v nejmenším nechápal ale ani jsem se ji raději pochopit nesnažil.
,,Slibuju, že na tebe nebudu tlačit,‘‘pošeptal mi do ucha a políbil mě do vlasů.
,,Ty seš teda objetavej, ještě štěstí, že tě mám‘‘neodpustil jsem si jedovatou, ironickou poznámku a nakonec se z jeho obětí vymanil.
,,Tak jo, uvidíme se zejtra ve škole,‘‘řekl jsem rychle, než by ho zase napadli ty perverzní myšlenky a co nejrychleji vypadl z jeho nádherného a útulného bydlení. Když jsem za sebou zavíral dveře, slyšel jsem jak se Kai jen směje a to je vše.
Komentáře
Přehled komentářů
moc kraaasny diilek..... moc dekuju za venovani u predewsleho dilu a omlouvam se ale byla jsem pryc a bez pc :( .... doufam ze zase brzo bude dalsi diiilek :).... jo a musim rict ze ikdyz se u yuuta a profesora citis divne tak je beztak sqele piiiises (jsou muj nej par xD) tak sup sup do toho !!!!!!!
ps: docista souhlasim s Gee.Doyle xD
Poprvé...
(Gee.Doyle, 22. 8. 2009 23:56)
a snad né naposledy. Dneska sem tu prvně, a stihla jsem přečíct všechny tvoje povídky a myslím, že píšeš skvěle. Když už jsem si začínala myslet, že všechny stránky s dobře napsaným yaoi mám už přečtené - poslední dobou nacházím jenom slátaniny s mořem gramatických chyb - narazím na tebe a tyhle úžasné stránky. Nejen, že mají povídky děj, nevyskytují se zde gramatické chyby (a pokud tam nějaká byla, tak jsem si jí nevšilma:-D), ale taky máš slušně propracovanou psychologii postav a celkově píšeš moc poutavě a zajímavě. Takže doufám, že sem tě moc nepřechválila a tvoje příští aktualizace si nezadá s kvalitou už napsaných kapilolek. Moc děkuju za příjemně strávený čas s tvými povídkami... a jako osoba jemného ženského pohlaví dodávám:
VÍC SEXU BY NEŠKODILO!!! :-D *ďábelský škleb*
tííííí jo :-D
(Gaara z púšte, 22. 8. 2009 14:38)no Riuu...ty vieš teda človeku zdvihnúť náladu...ten Yuuta a Danno :-D...s tou posteľou a tým debilom tam som váne nemohol :-D...a ten Takashi je ale pekný šibal...s tými fanynkami to nemalo chybu :-D...a to ked ho vie stále prekuknúť :-D...mňa by tiež asi porazilo :-D...honem honem další diel...lebo rozkúšem od nervozity stôl :-D
Skvělé
(sisi/ctenar, 22. 8. 2009 11:49)opravdu je to překrásné a to že jsme v 10 díle a tobě připadá že jsi nijak nepokročila, nemáš prasvdu, pokročila si kupředu a navíc, přeci jen píšeš o životech několika lidí najednou to není až tak příliš jednoduché :D ,ale ty to zvládáš dokonale! :D Jsi úžasná.
Áááááááách
(Nade, 22. 8. 2009 11:33)To bylo tak príma. Úžasně jsem se bavila a už se těším na další dílek. :-)
Heeeeeeeee
(Aya Yai (ajajaj), 21. 8. 2009 16:28)Riuu-chan! Naval další díl nebo budu kousaaat! XD :B *brousí si zoubky*
:*..
(Katy, 21. 8. 2009 13:19)Zdravím má oblíbená autorko..:) Mám v sobě vždycky tolik hezkých pocitů, když dočtu některou ze Tvých kapitol...a snažím se napsat něco, co by je dokázalo vystihnout, ale nějak mi to nejde. Máš tady tolik chvalných komentářů, že ani nemám co nového psát... (Jak potupné)...Takže začnu prostě a jednoduše...bla bla bla bla bla bla bla...(mnoho mnoho "bla")a za každé tohle infantilní *bla* si dosaď jakékoli slůvko vyjadřující nadšení, potlesk, slzy a smích...Protože takové pocity prostě já napsat nedokážu...a tolik bych chtěla...abysi věděla...kolik toho Tvé povídky umí vyjádřit a jak dokážou člověka zasáhnout...
Umírám hlady xD
(Michiyo, 21. 8. 2009 1:50)Zítra musím vstávat, bolí mě hlava, pálí oči a asi zdechnu hlady xD Ale i přes to všechno jsem si to přečetla xD a jsem ráda, že jsem to udělala :) Doufám, že další díl bude brzo xD
kašlu na nadpis xD
(Aya, 20. 8. 2009 17:50)
Usilovně přemýšlím proč se Takashimu nebude líbit xD buď mu bude přebírat Kaie xD nebo bude mít dalšího nápadníka xD no nic už mlčím a své myšlenky si nechám pro sebe xD
Doufám že rychle bude pokráčko nebo okoušu desku stolu xD
...
(Amami, 20. 8. 2009 16:24)no páni moji!!! krásna čať už sa tešim na jej pokračovanie!!
chcem HAPPY END.......
(Atsuki13, 20. 8. 2009 15:58)Najlepšie by bolo, keby všetky tri páry končili happy endom.....najmä Kai a Takashi....
=3 =3 = 3
(Gel-chan, 20. 8. 2009 15:46)*ukusuje čokoládu a hltá monitor* To bylo nádherný, jen by mě zajímalo co to bude za spolužáka ? A proč se mu nebude líbit ten novej spolužák .. *stále vyjeveně kouká na monitor ... * ... *čokoláda už neni* :D. Těším se na další dílek xD
:-) *chi chi*
(Ebika, 20. 8. 2009 15:15)Už se nemůžu dočkat tohle byl vážně sugoi díleček, tak honem ten další celkem by mě zajímalo, proč se mu nebude líbyt no nechám se překvapit:-D
*sladučko sa culí*
(Broskynka, 20. 8. 2009 13:56)♥ ... *úsmev konkurujúci vysmiatemu slniečku* xD... joj ja som tak happy že si mi to venovala a že si ma teda poriadne navnadila xD ♥ joj sa teším ako decko na lízanku xD už aby tu bolo pokračko xD XD ... hehehehehehehe joj táto poviedka patrí k mále ktorú v tomto období čítam xD joj je to kawai xD ... tak jo pa teším sa strašne XD ..
perfekto xD
(Ryuuzaki, 23. 8. 2009 15:22)