14. Nový mistr 2/2
Všechno se seběhlo tak strašně rychle, že Danno ze sebe nestihl vydat ani hlásku. S vytřeštěným zrakem a zaskočením ve tváři byl schopen tomu všemu jen přihlížet. Dokonce ani nevnímal, když na něj vedle stojící Yuuta volal a zároveň se ptal, jestli je v pohodě. Jediné co dokázal vnímat byl Takahiro, který byl pár metrů od něj a usmíval se na svého mladšího bratra, který z té novinky byl jak se zdálo stejně překvapený. Narozdíl od něj, ale Takashiho oči zářily štěstím, i když se jako vždycky mračil na celý svět. Teda hlavně na Takahira, na kterého byl naštvaný a dost hlasitě a přede všemi mu vyčítal, že mu o ničem neřekl. Ostatně jako pokaždé.
Danno byl jednoduše v šoku. Byl zmatený a nevěděl co si o tom všem má myslet. Jeho myšlenky, rozum a vzpomínky se smíchaly do jednoho velkého bludiště, ze kterého najednou nebylo úniku. Nechápal..... Dokonce se ani nevyznal ve svých pocitech. Nevěděl, jestli cítit nenávist, lítost, bolest, štěstí nebo lásku.
Když se ostatní přítomní vzpamatovali z počátečního šoku půlka lidí, kteří Takahira znali už z dřívějška nakonec tento fakt přijala s radostí a úsměvem na tváři. Ta druhá polovina, utvořená hlavně z nováčků samozřejmě nevěděla, která bije. S otazníky v očích stáli na tatami jako přikovaní, dokud se starý sensei nechopil slova. Všem během dvou minut vysvětlil, že se na výcviku, trénincích a času nic nemění a že vše bude probíhat jako doteď. Nakonec zakončil svůj vyčerpávající proslov tím, že se dnešní trénink ruší a samozřejmě nezapoměl všem popřát šťastnou cestu života.
Byl zaskočen tím jak rychle jeho studenti, kteří z jeho informativního proslovu nepochopili ani ň, zamířili ke dveřím.
,,Danno!“ zavolal ještě na mladíka s tmavě fialovými vlasy a tím mu taky zabránil v rychlém úprku, který Danno tak pracně plánoval.
,Sakra,' zamračil se a ač nerad musel se zastavit. Došlo mu, o čem si s ním jeho mistr chce popovídat. V žádném případě ale nechtěl dát najevo, že je vyvedený z míry. Dalo mu hodně práce a úsilí ze svého obličeje vymazat své pocity, které cítil. Musel se opravdu držet, aby zbaběle neutekl před černým pohledem, ještě černějších očí, které ho s velkým zájmem celou dobu letmo pozorovaly. Nakonec se rozhodl pro Yuutovu taktiku, kterou od něj okopíroval vždycky, když se Yuuta vymlouval nebo lhal.
,,Promiňte sensei, ale musím domů. Nepočkalo by to do příště?...ha..ha..'' otočil se na podpadku k místu, kde ostatní stáli, omluvně se uculil a poškrábal se při tom rozpačitě ve vlasech. Na Takahira, který se bavil s Takashim a Yuutou, se ani jediným pohledem nepodíval. A stálo ho to opravdu hodně sil a přemáhání, protože jeho srdce bušilo jako o závod.
,,Ale proč? Půl hodiny tě přeci nezabije. Navíc, věci které s tebou pořebuji probrat jsou opravdu důležité,“ namítl starý muž. Sice s přátelským úsměvem, ale přesto vyřazoval z jeho tónu respekt, což Danno považoval za jasný rozkaz. Tím tak byly zmařeny všechny pokusy o útěk.
,Tohle mi ještě scházelo,' pomyslel si. Ať chtěl nebo ne, nezbývalo mu nic jiného než poslušně kývnout a zůstat. Zamrzelo ho jen to, že se Takahiro tvářil jakoby se nic nedělo. Přitom jeho naopak stálo opravdu hodně úsilí, aby na sobě nedal nic znát.
,,Fajn, tak my jdeme napřed,“ oznámil všem zničehonic Yuuta, popadl Takashiho za ruku a co nejrychleji s ním vyrazil do šaten. Když zahlédl jak Danno stojí se sklopenou hlavou na druhém konci místnosti, došlo mu, že tady by byli oba dva jen na obtíž.
,,P- počkej...,“ namítl Takashi. Chtěl tu zůstat až do konce a společně se s Takahirem vydat domů jako za starých časů. Jenže to se Yuutovi vůbec nelíbilo, proto mu ani nedal možnost na výběr. V duchu jen popřál Dannovi hodně štěstí a za chvíli byl i se zmítajícím se Takashim pryč. V poloprázdé tělocvičně tak zůstali jen tři osoby.
Danno se utěšoval tím, že co nejrychleji probere věci o kterých si s ním chtěl starý sensei promluvit, a hned jak to půjde, odejde. Nechápal proč, ale cítil strach. Nervózně přešlapoval bosýma nohama po tatami a čekal, až se někdo z přítomných ozve. Jen letmo zaslechl jak Takahiro cosi zašeptal usměvavému staříkovi do ucha a ten se jako napovel vydal pomalým krokem k němu.
,,No konečně,“pomyslel si Danno vděčně. Byl rád, že za chvíli bude mít tohle všechno za sebou. Že bude moct utéct Takahirově pohledu i prítomnsoti, které ho doháněly k šílenství.
,,Danno!“ To už stál Hiang přímo před ním a s vážným výrazem se mu zadíval přímo do očí. Danno jen nechápavě pozvedl obočí, jak ho senseiův vážný výraz překvapil. Lámat hlavu si s tím ale nechtěl, proto tomu ani nevěnoval moc pozornosti.
,,Tak o čem jste to.....,“ nedořekl svoji otázku, protože byl zastaven. Jeho mistr mu zničehonic položil ruku na rameno.
,,Nešlap si po štěstí....... chlapče...,“ řekl jen, upřímně se usmál a tím svým loudavým krokem se vydal ke dveřím. Jakoby nic. Dannova čelist v ten okmažik spadla o několik centimetrů. Byl šokovám tím, co před chvíli slyšel a ani za mák tomu nerozuměl.
,,Moment, počkejte, kam to jdete?!“ vyjekl trochu hystericky, když se vzpamatoval. Bohužel už bylo pozdě, a odpovědí se mu dostalo jen v podobě zabouchnutí dveří. Byl to jediný zvuk, který se odrážel mezi stěnami velké místnosti a napjatým tichem mezi dvěma přitomnými osobami.
Danno dveře hypnotizoval ještě douho potom. Díval se na ně jen proto, aby se nemusel dívat na Takahira, který ho sledoval. Neměl odvahu se něj podívat. Pohled jeho černých očí ho doslova pálil na celém těle. Tohle nemělo cenu...... Proč by měl být právě on tím, kdo má pořád trpět a trápit se? Copak už si nevytrpěl dost?..... Danno se nakonec narovnal, otočil se směrem, kde Takahiro stál a s nicneříkajícím výrazem se mu zadíval do očí. Stáli naproti sobě. Nikdo z nich nic neříkal. Viditelná vzdálenost, která je oddělovala byla dlouhá sotva pár metrů. Ta neviditelná však byla mnohem větší. Obě ty mezery Takahiro nenáviděl, i když si byl moc dobře vědom, že za ně může jedině on. Proto se rozhodl je nadobro zničit.
,,Danno....“ pronesl tiše a udělal první, maličké kroky směrem k němu. Stále ho nepřestával sledovat a dívat se do jeho zářicích, žlutých a teď i překvapených očí.
,,Omlouvám se....,“ zašeptal Takahiro znovu, nepřestávaje se pomaloučku přibližovat. Čím více byl ale blíž, tím víc v Dannovi rostla panika a zlost. Když Takahiro udělal další krok, Danno udělal krok zpátky. A další...a další....
,,To co se stalo je jen moje vina.......omlouvám se...,“ zkusil to Takahiro znovu. V žádném případě se vzdát nechtěl. Rozhodl se za to, co miluje bojovat.
,,Jenže to už se mě netýká! To co mezi námi bylo jsi nadobro zničil. Jeď si zpátky do Yokohami, Ameriky nebo kam sakra chceš!“ zvýšil hlas Danno, otočil se a vyrazil rychlím krokem pryč. Takahiro mu ublížil. Chtěl ho využít a dokonce mu to řekl do očí. Jakoby se nechumelilo. To, co po tom cítil se dalo srovnávat s ponížením. Cítil se zrazený, ponížený a zesměšněný.
,,Danno!“zavolal na něj druhý a vydal se za ním.
,,Nech mě na pokoji. Bez jediného slova jsi chtěl zmizet. Aniž bys mi něco řekl....chtěl jsi mě jen využít...... a teď se tu ze dne na den jen tak objevíš. Máš mě za idiota nebo co?“ Dano nezastavoval. Poháněla ho zloba a zoufalství. Jeho hlas se třásl a čím dál víc zvyšoval svou hlasitost. Už nebylo cesty zpátky. Mlčel tak dlouho, nemohl se nikomu svěřit a jeho slova prostě musela ven.
,,Danno! Počkej!“ volala ně něj Takahiro. Jeho rychlý krok se změnil v rychlý běh. Chtěl ho dohonit a všechno mu vysvětlit. A to za každou cenu. Ještě než se stačil Danno dostat ze dveří, Takahiro ho dohonil a násilím ho povalil na podlahu. Naštěstí byla zem pokryta měkým tatami, takže jeho pád změkčila.
Danno přistál na všech čtyřech i s Takahirem na zádech, který se snažil jeho pád co nejvíc utlumit.
,,Nech mě! Nesahej na mě!“ odtrčil ho ze sebe, když se vzpamatoval. Co nejrychleji se postavil a snažil se znovu utéct. Takahiro byl však pohotový a chytil ho za ruku.
,,Danno...“
,,Řekl jsem abys mě nachal být!“ vysmekl se mu takovou silou, že neudržel rovnováhu a znovu skončil na zemi. O další pokusy o útěk už se ale nepokoušel. Věděl, že by byly k ničemu.
Oba dva byli z rychlého běhu zadýchaní. Seděli naproti sobě a dívali se na sebe.
,,Ty.....ty nemáš ani to nejmenší tušení,......jak mi celou tu dobu bylo...,“ ozval se jako první mladší z nich. Jeho hlas už nezněl tak hlasitě a už se ani netřásl. Vztek a zoufalství byl zahrazen lítostí a smutkem.
,,Omlouvám se,“ Takahiro sklopil hlavu. Byl si vědom toho, co udělal a taky toho litoval.
,,Ale já nedovolím, aby to mezi námi takhle zkončilo,“ dodal. ,,Než jsem tě potkal, myslel jsem si, že už mě nic jinýho v životě nečeká. Ale pak jsi přišel ty a úplně mě změnil. Když jsem potom znovu odjel, nemohl jsem dál zůstat v Yokohamě. Tolik jsi mi chyběl.....“ dokončil svůj proslov. Vyrazil tím tak druhému dech. Danno zůstal nečině sedět, jak byl tím, co mu právě Takahiro řekl, překvapen. S otevřenou pusou hleděl do jeho smutného obličeje plného lítosti a pochopení.
,,Byl jsem opravdu hlupák..….neuvědomil jsem si to dřív.... ale od první chvíle co jsem tě uviděl......pro mě znamenáš víc, než kdokoliv jiný. Znamenáš pro mě víc než já sám.....“ dodal.
Jeho slova......věty....i tón jakým to všechno řekl, byla pro Dannovo napůl zlomené srdce jako zázračný lék, který obě dvě poloviny znovu spojoval. Sám Danno nemohl uvěřit svým uším. Byl tak překvapený.......nic podobného mu nikdo jiný ještě neřekl. Dokonce ani jeho vlastní otec.
Zničehonic na svých tvářích ucítil horkost a šimrání. Proto se své tváře taky dotkl. Když pak na svých prstech uviděl mokro po slzách, nemohl uvěřit svým očím. Nebrečel už sedm let. Nechápal to. Nechápal ani to, jak se chová. Nikdy v životě si na nic nestěžoval, nebral na sebe ohledy, nechtěl druhým působit starosti. A teď?....
,,Dost....dost...přestaň sakra!“ zakřičel Danno zoufale ve snaze druhého umlčet. ,,Už dost! Potkal jsem tě a můj život je vzhůru nohama! Nebrečel jsem už šest let, měním se v někoho, kým jsem býval a to všechno kvůli tobě!.......Dáváš mi ubohou šanci, že se můj život může změnit, mé sny vyplnit a tím mě doháníš k šílenství! Kdybych tě nepotkal....... můj život by byl klidný.....takový jaký si můj otec přeje.....a kvůli tobě se chovám takhle!!“ poslední slova skoro zašeptal. Jeho hlas se začal lámat........
,,......omlouvám se,“ zopakoval černovlásek už snad po sté. Bylo mu líto, že se kvůli němu tak trápil.
,,Přestaň se už konečně omlouvat!! ….......já …....,,“ odmlčel se a sklopil hlavu.
,,Já............Chovám se jako......já........chovám se takhle............já.........miluju tě,“ poslední slova byla sotva slyšitelná, protože v tu chvíli se Dannovi zlomil hlas úplně. Jak se zdálo, skrývat své city tak dlouho nebyl ten nejlepší nápad. A to Danno poznal. Z těch sedm let se ještě nikomu tak nevyznal, nikomu se ani nesvěřoval se svými pocity a trápením. A to si teď vybralo svoji daň....Svůj obličej schoval do dlaní a rozbrečel se úplně. Slzy mu stékaly po tváři a odplavovaly všechno trápení, bolest a zlé pocity, které se v něm za tu dobu nahromadily. Najednou necítil bolest ale úlevu.
,,Zatraceně!!!!!...........Miluju tě.....miluju tě sakra!!!.....miluju tě, …...ty pitomče,“ opakoval hystericky přes neustálý pláč. V tu chvíli se Takahiro nezmhol na nic. Díval se na toho člověka před sebou. A i když Danno plakal, moc dobře věděl, jak neuvěřitelně silný je.
,,Já...já to nechápu.......i když se tolik snažím, nejde to! Nemůžu ….... zapomenout. Nejde to......proč sakra?!“ ptal se sám sebe se slzami v očích.
,,Nevím...,“ klekl si k němu druhý s mírným úsměvem na tváři. Vzal jeho uslzený obličej do svých rukou a podíval se do jeho žlutých očí, které teď byly trochu začervenalé.
,,Na všechno neexistuje odpověď......ani na lásku.....,“ sevřel ho pevně ve svém obětí. Byl šťastný...... Po dlouhé době, se Danno nebránil. ,,Neexistuje nikdo jiný na světě, kdo by pro mě znamenal tolik co ty.......nikdo, koho bych miloval víc, než tebe,“ dodal.
Při těch slovech se Danno znovu rozbrečel. Tentokrát ale štěstím. Opřel si hlavu o Takahirovo rameno a jeho silné obětí opětoval....... Myslel si, že po tak dlouhé době bude proti člověku, kterého miluje imuní. Že mu nepodlehne. Spoléhal se na přísloví ,Sejde z očí, sejde z mysli,...... Bohužel se mýlil a to se moc často nestává.
Jednu věc si ale přiznat musel. Byl za to rád. Byl rád za to, že umí odpouštět, že se umí mýlit......a taky, že nezapoměl plakat......
Pokračování příště: Začíná nový den a Kai znovu chybí ve škole. Takashiho to štve. Z jakého důvodu? To nikdo neví. Ani on sám.....zatím.....
Komentáře
Přehled komentářů
krásný díl už se těším na další xD
...
(terkic, 17. 6. 2010 11:27)ah Riuu to je tak úžasná povídka *__* jsem z ní hotová a moc moc se těším na další díl:)
...
(Sue, 16. 6. 2010 19:54)Tak toto bolo naozaj krásne :) Zlepšilo mi to náladu a som veľmi rada že ho pridala tak skoro :) Dúfam že nás dlho nenecháš čakať ani na ten ďalší diel ;) Už sa teším...
...
(Ichigo Yuki, 21. 6. 2010 16:53)